web online:

 

 nová cesta pomoci
 všem zvířátkům 


 

 Kdo je Rudolf Desenský (28.8.1969) - Artemis

aneb, co o mně ještě nevíte


Kamkoliv přijedu školit více pejskařů, setkávám se s názory, že ten magor z Novy není tím nejlepším, kdo by se mohl věnovat jim nebo jejich pejskovi. Ovšem ti, u nichž převládla zvědavost nad emocemi už vědí, jak to vlastně bylo. Pořad Na vlastní oči jsme točili celkem asi 6 týdnů, byly to kilometry materiálu a mnoho hodin záběrů. To se samozřejmě do čtvrthodinového pořadu nevejde, proto jsem byl nucen přesvědčit paní produkční Sobotkovou a režiséra pana Reiniše, aby sestřih směřovali ne pro ty, co cvičí psy a relativně s nimi umí, ale pro ty, co mají doma nezvládnutelnou bestii a rozhodli se ji dát utratit.
Celková má práce je založena na zachraňování právě psů, kteří by skončili na závěrečné injekci proto, že páníčci u nich něco nezvládli. Ačkoliv ten pořad se široké veřejnosti příliš nezamlouval, věřte, že splnil svůj konkrétní účel a začali mi skutečně volat lidé z celé republiky a dokonce i z ciziny ohledně problémových psů - kandidátů na euthanasii. Proto se většinou pejskařům moc nelíbil.

Také jsem nebyl moc nadšen, když použili záběr, kdy strhávám šarplaninku Savage ze své fenky, což mi trvalo více než je obvyklé, dost dlouho. Co bylo vystřiženo je to, jak jsem po tomto zásahu "Sevině" sundal košík a ta mě přišla olízat pusu a pokorně se mi omluvila za to, že si dovolila napadnout Jasu. Savage byla stejně jako ti ostatní fenka, která mi zpočátku usilovala o život a nakonec se z ní stala mazlivá fenka, které jsem v kotci spal i na břiše. Dokonce když hárala, nabízela se, že by se mnou chtěla mít štěňata, jen jsem prošel kolem kotce, až takovou jsem si z ní udělal kamarádku. Prostě mě začala brát, stejně jako ostatní, jako opravdu alfa jedince v naší smečce. Mimo to právě proto neměla ráda ovčandu Jasu, která pro ni byla nedostatečnou a slabou šéfkou smečky a hlavně jí stála v cestě na rovnocennou pozici vedle mne.
Štáb TV chtěl, abych předvedl, jak nějakého psa pokoušu, ale problém byl v tom, že jakéhokoli psa jsem si domů přivezl, udělal jsem si z něj do druhého dne ovladatelného pohodáře, tak nebylo na druhý den co točit. Máme záběry Fredyho, kterého jsem přivezl z Budějovic pomalu o půlnoci a ještě v pěkné vánici. Skutečně celou cestu sněžilo a cestou zpátky to byla samá bouračka, proto to k nám z Novy nestihli ještě v ten den a ráno už byl pes velice kamarádský. Zaskočil nás až napadením Honzy, který souhlasil s tím, že to znovu nainscenujeme před kamerou a ukážeme, jak vlastně zakročím, když pes něco takového udělá. Před kamerou pes přestal bojovat téměř okamžitě, proto nebylo nutné mu sundat koš, abych se mu potom zakousnul do čumáku. Prostě zase měli z Novy smůlu.
Když jsem si vezl domů akita inu Agiho, pokoušel se mě nepustit ani do auta, jak v něm vyváděl. Doma si lehl do kouta a nedalo se v noci kolem něho ani projít, jak okamžitě startoval. Zase měli smůlu, přijeli druhý den s kamerou a pes už jen tak občas zavrčel, ale byl to jen projev obav z přímého kontaktu. Další den se ke mně chodil schovávat před druhými psy, kterých se bál více než mě a dával mi i hlavu do klína. A zase to bylo bez boje. Se psy se neperu, když si o to vyloženě neřeknou. A to i když si to třeba zaslouží, zvažuji, zda je ještě cesta mírnými prostředky, jako je třeba dominantní Téčková pozice, kterou znám od vlků (viz.obr.). I tu jsme totiž natočili, ale jak říkám, všechno se do několika minutového spotu nevejde.
Kdybych se zaměřil spíše na metodiku výchovy psa vlčími prostředky, líbil by se pořad většině z vás, ale to by ti, co tomu nerozumí a mají doma agresivního psa rozhodně nepochopili, že jsem opravdu zadarmo připraven postarat se o zbavení je problémů tím, že jejich psu změníme vzduch a potom i majitele. Věřte, že jsem po shlédnutí pořadu byl velice překvapen, jak se TV Nova podařilo sestříhat pořad tak, jak jsem ho chtěl nasměrovat. Proto jsem na rozdíl od vás měl dobrý pocit, že záchrana kousavých psů před utracení vyšla a také to opravdu vyšlo! Netrhnul se mi telefon a lidé ze všech koutů volali, že oni mají doma právě takovou bestii a jestli jim s ní pomohu. Jezdil jsem několik týdnů od jednoho k druhému a mnoho jsem si jich přivezl i k nám. Většinou jsem pomohl lidem zvládnout problém s jejich psem na místě a ten tam zůstal, což je mým cílem. Dnes je mnoho šťastných psů a i jejich pánečků, kteří pochopili, jak to s tou ovladatelností psa vůbec je a jak se to dá v pohodě a v klidu zvládnout. V některých případech jsem z lidí vycítil, že práci se svým psem už vzdali někdy hodně dávno a mají doma šelmičku, které se všichni bojí (nutno podotknout, že i pes jich).
Tam jsem se zbytečně nezdržoval a odvezl jsem psa k nám, chvíli jsem si s ním hrál a udělal jsem z něho dalšího pohodáře, který se opět začal těšit ze života a potom jen čekal na to, až se bude moci novému pánu předvést v novém světle coby šťastný a zmoudřelý pes.

 

Vždyť i ovčák Maxík byl z počátku pěkně tvrdý oříšek. Než jsem ho vytáhl z toho podivného kotce, byl jsem vyklepaný strachy, že někoho ze štábu pokouše. Když jsem u těchto akcí sám, jsem v klidu. Pokouše-li mě, tak to přežiji, ostatně na takové aktivity jsem už za těch skoro dvacet let, co dělám agresory, zvyklý. Jenže tady jsem byl zodpovědný za hezkých pár lidí, kteří vedle mne stáli s kamerou a mikrofonem. Sedalin na uspání ani po třech hodinách téměř nezabral, tak jsem byl nucen vrhnout se na to s rizikem pokousání. Dokonce i v té sestřihané verzi, kterou odvysílali na Nově, jsou vidět minimálně dvě chybičky, kdy hrozilo, že budu muset na psa skočit a paralyzovat ho zalehnutím, což by vedlo k jeho sebeobranné reakci a jen proto, aby nesejmul někoho ze štábu TV. Jak by se vám dělalo se psem, kdyby vedle vás stál štáb TV Nova, i ten Max cítil, že nejsem úplně v pohodě a o to víc se bál. Tato akce byla v podstatě poslední.

 

 O tři dny později přijel z Novy kompletně celý štáb, kameraman s velkou kamerou, produkční, režisér, zvukař a byla jich plná naše místnůstka, ve které se u nás odehrává hlavní převýchova - náš obývák. Pokoj je 4,5 na 4,5 metru, z toho si odečtěte prostor, který zabírá nábytek a to jsme tam byli se sedmi velkými psy. Tehdy tu byla šéfka smečky Jasa, čévéčko Fredy, bernský salašnický mazel Eny, ovčák na převýchově Roko, bojavá ovčanda Fila, akiťáček Agi a zmíněný ovčák Maxík. Tomu jsem po třech dnech pobytu u nás sundal poprvé před tímto štábem košík. Spoléhal jsem na to, že mě buď pokouše a opravdu natočíme to, jak psa pokoušu, ale zase to dopadlo jako obvykle, že se pes u nás cítil v bezpečí a nejenže se skamarádil se mnou, ale dokonce mi přede všemi v takovéto stresové situaci olízal pusu.

 

Se štábem TV Nova se mi dělalo opravdu dobře, když přišli poprvé, bál se režisér i mazlouška Eny, protože je veliká. Naprosto spolehlivě se řídili tím, co jsem jim řekl. Než jsme začali točit, řekl jsem jim, kde mají raději s kamerou stát, aby nedošlo k úrazu a oni poslouchali, protože po čase pochopili, že dopředu vím, jaké alternativní reakce se dají očekávat a co všechno může přijít. Paní produkční a redaktorku Sobotkovou si psi oblíbili velice rychle, Fredy ji vždy přivítal skokem kolem krku a olízal jí pomalu od hlavy až k patě. Pan režisér Reiniš se zamiloval do Eny a měl dobrý pocit, že už se nebojí ani Jasíka a polovlka Fredyho. Byli jsme dva dny natáčení v Beskydách, abychom zjistili něco o životě vlků u nás. Byla to docela zajímavá rekreace, prošli jsme se po pěkné přírodě a dozvěděli se, že místní myslivci nejsou žádní fanatičtí střelci do všeho živého ani do této chráněné šelmy. Vlky jsme samozřejmě žádné nepotkali, ale to v podstatě nebyl ani účel a věděli jsme to dříve, než jsme tam jeli. Vlk je vskutku šelma plachá, než aby nějaký vlček čekal na to, až tam nějací měšťáci přijdou s kamerou, aby se jim do ní usmíval.
Natáčení trvalo opravdu dost dlouho, proto jsme už všichni byli dostatečně unavení a žasnu nad výkonem paní Sobotkové a pana Reiniše, kdy v sobotu dotočili poslední materiál v našem psinci a hned v úterý na to se to vysílalo. Samozřejmě, že výsledek nebyl úplně stoprocentní, ale dle mého názoru a později podle reakcí lidí, kteří to pochopili, určitě 99procentní. Fakt před TV Nova, kterou jsem měl vžitou spíše jako nepřítele všeho dobrého, musím smeknout.

 

Teď k tomu úvodu, mnoho lidí si myslí, že si libuji v krutých metodách vůči psům. Ti, co mě už znají, vědí pravý opak. Rozmazluji pejsky a když se mě pokusí pokousat podruhé nebo napadne bez vážného důvodu případně neadekvátně někoho dalšího, tak ho prostě kousnu. Jsem odpůrcem bití nebo zbytečného stresování psů, jak je běžné na dnešních cvičištích. Poslední zkoušku, kterou jsem se psem udělal, byla ZVV3 s Čendou, který je bohužel už několik let po smrti. Spíše než dril, učím lidi (nejen) své psy milovat a porozumět jim. Potom totiž každý pes ochotně a rád spolupracuje a je mu úplně jedno, co ho učíte. Hlavně když je to s úsměvem a bez nucení. Samozřejmě, že se někdy musí na psa trochu přitlačit, ale vždy je nutno skončit s úsměvem a tlak na psa omezit jen na absolutní minimum. Raději psa nějaký cvik neučím, než abych ho k tomu musel vést násilím. I když psy umím vycvičit na cokoli, mám ve smečce takové psy, kteří neumějí ani obyčejný povel lehni, protože je času dost, je to naučit v klidu, když jim lehání v současné době nedělá dobře. Veškerou práci se psy dělám většinou bez pamlsků a jen za výhody v postavení ve smečce. Někdy to trvá mnohem déle, ale výsledným efektem je naprosto spolehlivá spolupráce psa, který si umí hrát, milovat vše, co se kolem něho děje a je šťastný, že se toho po něm zase tolik nechce. Před lety jsem se vykašlal na precizní předsedání nebo kousání do rukávu. Pro nás je ve smečce nejdůležitější přivolání na první povel kdykoli a za všech okolností, odvolání domů, do volného prostoru nebo na místo a odložení v podobě čekání tam, kde určím a na tak dlouho, jak chci. Tyto tři věci, když psi zvládnou, jsme naprosto všichni v pohodě a v klidu. Samozřejmě že další, co jim u nás neprojde, je jakákoli forma agrese nebo rivality vůči ostatním členům smečky, takový jedinec je okamžitě znevýhodněn a degradován na poslední post v hierarchii smečky a je nucen si výhodnější pozici zasloužit. Málokdo chápe, že mám psy puštěné pohromadě v třeba i v desetičlenné smečce vedle oveček a opodál se pasou v klidu srnky, jelikož si je pouštím na naší otevřenou louku, kde nejsou ploty a k tomu skrze nás vede turistická stezka a spojovací cesta mezi dvěma vesnicemi. Psi nikoho nenapadnou, pokud se jich někdo z cyklistů nebo turistů bojí, dám jeden jediný povel a psi se uklidí mimo cestu a prát se mezi sebou napadne jen hloupé nováčky. Těm jdeme s Jasou osobně domluvit a většinou se vzdají dobrovolně bez boje, protože nepatřím k těm, co si myslí, že je v pořádku, když si to psi vyřeší mezi sebou.
Je fakt, že ty nejkousavější šelmičky si vodím zpočátku na dlouhé šňůře zvlášť, abych nenarušil soužití psů, kteří už mají v socializaci a hierarchii jasno. Ale později se snesou i ti, kteří si šli nejdříve po krku. I oni mají vždy na vybranou, pokud se chtějí prát, mohou, ale výhradně a jen se mnou. A jelikož ti, co vědí nebo cítí, co jsem zač, se pak raději neperou. Díry od pokousání není to, co by mne mohlo zastrašit, kromě zubů mám i ruce a znám dokonale anato
mii psů a jejich slabá místa, kde se dají ovládat jedním prstem. Věříte, že i stokilový pes se dá jedním prstem otočit o 180 stupňů od psa, kterého chtěl původně napadnout? Stejně tak se dá otočit na hřbet jedním tahem za pět vteřin a to tři vteřiny k němu běžím. Ta otočka Sevíka na záda se mi před kamerou právě vůbec nepovedla, naštěstí se mi tyto chyby běžně nestávají, jinak už bych mnohdy ani nežil.

 Tyto triky mě učil bývalý šéf mé smečky německý ovčák Čenda s jeho kamarádkou černou vlčicí Astíkem a věřte, že od té doby nemám problém se domluvit se psem rychle a bez zdlouhavých zbytečností. Ovšem daleko raději se se psy bavím v klidu a přetočení na hřbet tu používám opravdu jen výjimečně, spíše jsem zastáncem pohody a míru než zbytečného boje, což nemohu tvrdit ve vztahu k lidem, tam jsem spíše odtažitý a stejně jako vlci velice opatrný až někdy i plachý.
Před časem jsem v časopise Květy prozradil, že můj imprinting a socializační fáze nebyli zrovna v pohodě, proto narušeným psům rozumím o to víc, jelikož jsou na tom úplně stejně, jako jsem byl já před lety. Nenávidím lidi, kteří si jen hrají na milovníky psů a chovají se patolízalsky a nakonec dokáží píchnout kudlu do zad nebo mi podtrhnou nohy i přes to, že vědí, za jakých podmínek tahám psy z bryndy. S těmi znalostmi a zkušenostmi, které jsem za léta tvrdé dřiny a opovrhování druhými získal, bych mohl cvičit psy za těžké peníze a mnoho lidí mě k tomu i přesvědčuje, ale já jsem hrdý na to, že mohu pomáhat i těm, kteří nejsou ochotni zaplatit za to, že zachráním jejich psa před jistou smrtí. Samozřejmě, že uvítám každý sponzorský dárek na naši existenci, bez toho bychom už asi dávno nepřežili, ale ještě se najde spousta lidí, kteří vědí, čím a jak se skutečně zabývám. Mnozí se k nám jezdí i na víkend jen tak rekreovat, protože si jejich pejsek odpočine od stereotypu městského parku a páníčci se dostanou do pohody už jen pohledem na to, jak se jejich psíkovi u nás ve smečce vyladěných psů líbí a ještě si odvezou spoustu informací o tom, jak se správně chovat ke svému psu, aby jim lépe porozuměl. Také jsem v nějakém médiu prozradil, že můj zdravotní stav není úplně to pravé a proto si "stříhám metr" trochu rychleji než ti okolo mne, což je hlavní důvod toho, proč se nezabývám takovými zbytečnostmi jako jsou peníze, dům nebo jiné přednosti moderní doby. Daleko déle se dožiji, když vytěžím i z toho nejhoršího, to dobré, pak se totiž můžu nabít pozitivní energií, která mě drží při životě a kterou zase mohu předat dál.
Co o mně ví jen málokdo je to, že umím pracovat i s negativní, ale především s pozitivní energií, proto se mi daří ovládat psy jen pocitem a očima, aniž bych je musel třeba zmlátit při trestu a mezi námi, i naše babičky vědí, co je to pohladit pohledem. A to je to, co vás na cvičáku asi nikdo nenaučí.
Dlouhá léta se snažím najít alespoň jednoho člověka, kterému bych toto mohl předat dál,
protože děti z výše uvedených důvodů mít nemohu a ani by to asi dost dobře nešlo. Ale zatím se mi podařilo naučit toto jen dva lidi a jeden je bohužel v Německu a kamarádka, která totéž po pěti letech spolupráce také zvládla, se stala více než výbornou pejskařkou spíše úřednicí v mašinérii dnešní chaotické moderní doby plné byrokracie a vypisování přijímacích a předávacích protokolů o převzetí psa.
No myslím si, že jsem vám toho na sebe prásknul už dost, proto to raději ukončím. Více se doufám budete moci dozvědět z knihy, kterou s jedním německým autorem hodláme napsat a tam se dozvíte, jak jsem se vše od psů a vlků naučil a jak je to všechno vlastně naprosto snadné (opominu-li práci s lidmi).

Pořád ještě se vzdělávám a vzdělávat budu, abych vám a vašim psům mohl pomoci co možná nejvíce a se vším, co bude v mých silách.

 

Od roku 2005 jsem absolventem speciálních seminářů a praktikem v BODOVÉ MYOFASCIÁLNÍ TECHNICE zvané Bowenovy masáže se specializací jen na psy.

 

 

Během let 2005 až 2010 jsem absolvoval několik sérií seminářů UNIVERSITY OF INTEGRATED SCIENCE of CALIFORNIA a Advanced Tachyon Technologies International v oblasti Vertikal reality úrovně I až III, zároveň jsem se prostřednictvím zmíněné university stal praktikem léčitelské metody Tachyon Holistic Wellness úrovně I a II

 

ví se o mně, že raději pracuji s vlky než s lidmi



z časopisu Květy

 

z časopisu Super

 

z časopisu Týden

 

bylo v Lidových novinách

 

první zmínka o to, že jsem na Ovčárech v časopise Ring

 

"nepřevychovatelný" Sorbon v deníku Právo

 

 

 

Miluji každé zvíře, proto mi nedělá problém naučit psa kamarádit se na návštěvě u příbuzných i třeba s domácím potkanem. Čenda se v klidu očichal i se srnkou a kočky si bral i do boudy, aby tam nebyl sám (škoda, že z toho nejsou fotky).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kdekoli působím, učím ostatní zacházet se psy a nebát se ani kavkazáka. Askot zvaný též Bublík (uměl pěkně nahnat hrůzu svým bubláním) se stal po dvou měsících převýchovy nejoblíbenějším kamarádem dětí, které k nám pravidelně chodili.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mezi mé další hobby patří tramping "postaru", bohužel teď už se nikam hned tak nedostanu, proto si toto prostředí tvořím doma.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S mou vlčicí Astinou

a šéfem smečky ovčákem Čendou jsem chodil velice rár sám, vylezli se mnou i největší skály a jakékoli překážky včetně žebříků

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Také jsem chvíli s pejsky dělal u strážních služeb a nakonec jsem byl i osobním bodyguardem těch, co to potřebovali. V té době jsem se naučit trochu jiný styl sebeobrany, reflexní terapii, kterou využívám dodnes a hlavně zacházet snad se všemi zbraněmi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejoblíbenější jsem měl perkusní jednoranný kolt Kentucky, se kterým jsem "maloval" i desítky

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

Kvůli alergiím na veškerou srst zvířat jsem se nesměl ke stáji ani jen přiblížit, dnes je mou další zálibou jízda na koni.

S mou kamarádkou Evelínou jsme byli v maštali pečení vaření a z vyjížděk jsme se vraceli až před setměním.

 

 

 

 

 

 

 

 


Kdyby mi před časem někdo řekl, že někdy získám svého koně, vysmál bych se mu. Proto nikdy neříkejte nikdy, protože nic není nemožné

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V kotcích si vždy začínám připravovat psy na působení ve smečce, pak i mezi lidmi a vůbec ve společnosti.

 Získávám si velmi rychle důvěru i těch největších kousačů, mezi které patřili i Baddy a Kim s Dannym

 

 

 

 

 

 

 

 



Jsem autorem třech knižních publikací z mé praxe

 První kniha vyšla v roce 2008, druhá v r. 2010, třetí vydali v r. 2011

v r.2009 jsem vydal DVD a doplnil první knihu o praktické ukázky

V těchto knihách najdete mnohé detailní odpovědi vašich otázek ohledně správné komunikace se svými psy.


 

   Z archivu tisku  

 

Rudolf, vůdce smečky (Nedělní Blesk červenec 2006)

Léčí duše psů a teď už i koní.

Nevypadá jako pes. Ba ani jako vlk, přitom vlky obdivuje ze všeho nejvíc. Vypadá jako člověk a uvažuje jako vlk. Ale strach kolem sebe nešíří, to vůbec ne. Zachránil stovky takzvaně agresivních psů před utracením. Nesčetněkrát ho kousli. Jak zareaguje on? Kousne je taky. Povalí krvežíznivou bestii a zahryzne se jí do čenichu. Žije na samotě se svou smečkou.

Psí psycholog Rudolf Desenský (36) se rozvedl už dávno. Jak také jinak. Žen, které by se vysloveně třásly na trvalý pobyt na samotě Ovčáry poblíž obce Křížkový Újezdec, není patrně mnoho. Navíc by zde nesídlily v rodinné vilce, nýbrž ve stavební buňce s koupelnou leda tak v nedalekém rybníčku. Jaká zima tady musí být v zimě, na to se člověku nechce ani myslet. Ani současné vedro neučiní ze zmíněné samoty zemský ráj to na pohled.

Smečka nehodlá svého vůdce opustit ani na vteřinu, a tak si povídáme v těsné blízkosti mnoha velikých a očividně spokojených psů, desítek zběsile bzučících much a také dvou obrovských koní, jejichž sliny mi zvolna tečou na oděv a nemilosrdně rozmazávají poznámky v notýsku.

Psí psycholog nepůsobí jako cvok. Rozhodně si ho nepředstavujte jako nějakou nemytou trosku. Mluví tiše, stručně, jasně. Lidi k životu potřebuje buď jen málo nebo vůbec. Koho nesmírně obdivuje, jsou vlci. "Baví mě, když se otočím a zjistím, že mám vlka přímo za sebou," konstatuje suše.

To se ovšem zde u Prahy nestává každý den, za vlky se musí cestovat: "Momentálně si hraju s vlky na Slovensku, lezu za nimi do nory. Vůbec se jich nebojím a vůbec nic po nich nechci. Chci jen, aby se mě nebáli. Učím se od nich. Moje učebnice se netisknou, ale žijí v oborách, mají čtyři nohy a jeden ocas. Vlk používá starší a původnější jazyk, psi už nemyslí přírodně, neumí se tolik radovat, furt se po nich něco chce."

Rudolf Desenský považuje právě vlka za jedno z nejdůslednějších zvířat, které vždycky ví, co chce, ihned to realizuje a hlavně se umí radovat a být spokojené.

Holku vzala voda

Kdysi chodil s holkou, která měla dům, zahradu a německého ovčáka. To byl jeho první pes. Dům, zahradu i holku dávno vzala voda, ostatně baráky a peníze považuje Rudolf Desenský za nadbytečný balast, vášeň pro psy zůstala: "Přešel jsem na nevyrovnané, bázlivé a nestabilní psy. Půl roku nebo taky rok jsem je dával dohromady. Původní profesí jsem hodinář, proto ta trpělivost. Nedělám to silou, snažím se psa si získat, ukážu mu nezbytnou část síly. Dokud se nezakousne, nezjistí, že umím kousat. U ochranky jsem se naučil sebekontrole a nenávidět zbraně a agresi. Mám raději klid, pohodu, vyrovnanost. Učím to lidi, aby to zas učili své psy."

Psi lidem nerozumějí, protože lidé jsou nedůslední. Ne tak psí psycholog: "Povel řeknu jenom jednou, nebudu ho opakovat. Napomenu, varuju, přitlačím. Nedopustím, aby psi řešili zbytečnosti, ty unavují a stresují." Na pozemku žijí zvířata ve vzájemné pospolitosti. Stalo se, že beránek žral granule z misky, jejíž vlastník-polovlk na něho pokojně hleděl.

Většině z přítomných psů hledá pan Desenský nové majitele. Hafani se dostali do průšvihu, on je naučí nepoužívat zuby a agresi a poté je předává správným lidem. Pes si je sám vybere: "Vidím na psovi, že je s tím člověkem v pohodě. Někdy váhám a lidi si prověřuju, někdy mám do týdne psa zpátky," podotýká léčitel psích duší, který už léčí i koně. Ze začátku se ho bál, je to kůň jak hrom. "Strach jsem odboural, dohodli jsme se spolu, pořídil jsem mu kamaráda. Koňskýmu jazyku nerozumím, jsem samouk, pozoruju a přizpůsobuju se."

Největší překážka - lidé

V poslední době ho potrápil smutný příběh jednoho ze psích svěřenců, který putoval s novou majitelkou až do Švýcarska. "Paní porušila několik pravidel," vzpomíná zachmuřeně. "Pes má mít košík a dlouhé vodítko. Paní zapomněla a psa to stálo život. Pokousal bratra jejího partnera. Na ni a na partnera byl zvyklý, další adaptace chvíli trvá. S tím psem jsem strávil rok a půl života, byl součástí smečky, spal se mnou v posteli. Největší překážkou v mé práci se psy jsou lidi. A jejich nedůslednost." Se zlem zvířat prý umí pracovat, protože zlo do nich zaseli lidé. Se zlem lidí si poradit neumí: "Lidé bojují sami se sebou, do toho se nenechám zatáhnout," vysvětluje. A taky že nenechal: má svou smečku, nyní ji tvoří on a sedm psů, a i ti už dovedou vychovávat nováčky: učí je radovat se, lovit myši, honit motýly a jiné skvělé věci, které by měl dělat každý pes.

Ostatní zdejší hafani by měli být po převýchově schopni odejít do jiné rodiny a chovat se podle nových pravidel. "Všechny si je nechat nemůžu," říká Rudolf Desenský zkroušeně. "Rád bych měl smečku svých dvou stovek psů, ale to nejde." Potlačit agresivitu u zvířat už je pro něj příliš snadné, zvládne to během několika minut a rád to přenechá jiným, mladším následovníkům. Do budoucna se hodlá zaměřit na strachové a jiné fobie zvířat, zvedat jim sebevědomí a naučit je žít v klidu a harmonii. "Věřili byste," kroutí zděšeně hlavou, "že kousíček od Prahy žijí lidé, kteří chtějí utratit psa kvůli tomu, že se to zvíře bojí? Za to ho chtějí nechat zabít. To nikdy nepochopím."

A další špatná zpráva: Rudolf Desenský a jeho psi se ze samoty co nevidět postěhují. Musí ustoupit golfovému hřišti. Těch už začíná být pomalu nadbytek. Zatímco ušlechtilý podivín a léčitel psích duší je jen jeden.

Autor: Eva Michorová (29. 7. 2006)


 

Klikni pro zvětšení!     Klikni pro zvětšení!     Klikni pro zvětšení!

    Rudolf Desenský                       Léčí už i koně                             Rudolf Desenský se snaží 

                                                                                                     vychovávat mladé nástupce

 

Klikni pro zvětšení!     Klikni pro zvětšení!

           Agresivní pes                      Z agresivního psa rázem udělá dobráka


 

 

Polepšovna pro psy

 

 

Otevřeně říká, že má radši vlky než lidi.

 Psí psycholog RUDOLF DESENSKÝ

dobrovolně žije v nuzných podmínkách

 ve stavební buňce na kraji lesa.

 Na samotě převychovává nebezpečná zvířata, která svými tesáky zaútočila na člověka.

 

 

 

 

 

 

 

Krotí čtyřnohé zabijáky
Agresivním a týraným psům se věnuje už sedmnáct let. Během té doby napravil přes 1800 psychicky narušených jedinců a zachránil je tak od téměř jisté smrti. "Utrácet nebezpečné psy je škoda, dokážu z nich udělat kamaráda, který s vámi bude spát v posteli," tvrdí Rudolf Desenský .

"Pes se nerodí jako zabiják, udělali ho z něj lidé. Sleduju zprávy, a když slyším, že někde pes napadl člověka, snažím se, aby se dostal ke mně na převýchovu." K nápravě pokřivených psích duší používá svéráznou, leč fungující metodu. Chodí po čtyřech, vrčí, štěká a kouše! Agresivního psa, který se nechce podvolit, jednoduše povalí na záda a porafe ho na čumáku. "Jedině tak mě uzná za vůdce smečky a já pak můžu začít s jeho nápravou," říká muž, který si místo relaxační hudby pouští nahrávku vlčího vytí.

Šili ho dvě hodiny
Vyučený hodinář by dnes opravu titěrných strojků už nejspíš nezvládl. Ruce má plné jizev a chybí mu kus prstu. Převýchova čtyřnohých zabijáků je totiž práce, při níž jde o život. "Kolikrát jsem byl pokousaný, to se už nedá ani spočítat. Běžné rány si šiju sám, mám pod postelí kufřík s chirurgickým nádobíčkem. Kdybych měl chodit s každým kousnutím k doktorovi, tak tam sedím pořád."

Párkrát už ale jeho život visel na vlásku. Ve své péči měl například 85kilovou tibetskou dogu, která tolik toužila po jeho krvi, že skoro vybourala dveře od místnosti, ve které se kynolog musel schovat. Nakonec bestii zvládl, teď je prý mírumilovná a spokojeně žije se svými novými pány. Nejvážnější zranění mu ovšem způsobil zuřivý rotvajler.

"Byl to první pes, který mě dostal na lopatky. Měl jsem tehdy popálené ruce a nedokázal jsem ho udržet. Rval ze mě maso takovým způsobem, že mě pak na chirurgii dvě hodiny šili. Doktoři si mysleli, že jsem se pobil s medvědem, nadělal do mě díry hluboké tři centimetry. Jen mezi zápěstím a loktem mi napočítali na padesát kousanců," vzpomíná Rudolf Desenský. Převýchovu zdivočelých psů ovšem nevzdal ani po tomto děsivém zážitku. Prý ho to ani nenapadlo.


Zvládla cestu metrem
Touha zachraňovat nezvladatelná zvířata ho už stála hodně. Manželka s ním nevydržela a utekla mu. "Ženě se nelíbilo, že jsem měl psy radši než ji. Teď jsem šťastně rozvedený." Jeho svérázné výchovné metody jsou trnem v oku mnoha lidem, několikrát byl nařčen, že psy týrá. Kvůli problémům se sousedy, kteří měli strach z jeho svěřenců, se často stěhuje. "Udávali mě na úřady, pořád ke mně chodily nějaké kontroly," stěžuje si.

Zakotvil na samotě u vesničky Křížkový Újezdec poblíž Prahy a doufá, že už bude mít klid. Podmínky, ve kterých žije se svou psí smečkou, jsou velmi skromné. Obývá stavební buňku, obejít se musí bez tekoucí vody a topí si v kamnech. "Až budou peníze, zvelebím to tady," plánuje. Do kapsy má dost hluboko. Do práce nechodí, všechen čas věnuje psům. Žije jen ze sponzorských darů a peněz, které čas od času utrží za výcvik.

V jeho smečce je momentálně nejnebezpečnější fena šarplaninského ovčáka Savage. Před několika měsíci ji někdo uvázal u psího útulku v Havlíčkově Brodě. Tamní zaměstnanci z ní měli takový strach, že jí šest týdnů nesundali z tlamy náhubek. Před utracením jinak zdravou fenu zachránil až Rudolf Desenský. "Když jsem Savage převážel, zuřila tak, že autem o metr pohnula. Zavřel jsem ji do kotce a několik nocí jsem k ní chodil spát. Asi třikrát se mě pokusila zabít, vyříkali jsme si to spolu a teď si s ní můžu dělat, co chci. Dokonce jsem ji vzal na výlet do Prahy, bez problémů zvládla cestu metrem. O samotě bych vás s ní ale radši nenechal."

Vlčice vzdorovala 4 roky
S kynologií začal jako šestnáctiletý chlapec, kdy si pořídil prvního psa, německého ovčáka. V té době prý trpěl těžkou alergií na psí a kočičí srst. "Stačilo, abych psa pohladil, a hned jsem opuchl a spustila se mi rýma. Díky každodennímu styku s alergenem jsem se ale postupně vyléčil," tvrdí. Výcvik ho začal bavit tak, že svého času trénoval psy pro armádu a policii.

"Pak se ke mně dostala zbídačená vlčice. Komunikace s ní byla úplně jiná než se psy, trvalo mi čtyři roky, než jsem ji zvládl. Otevřela mi oči, díky ní jsem začal převychovávat problémové jedince na základě chování okoukaného od vlků. Když na mě pes cení zuby, dělám to taky, když se chce mazlit, dám mu lásku," líčí Rudolf Desenský své netradiční výchovné metody. Na první pohled sice muž, který se plazí po zemi a vrčí, působí dost zvláštně, několik stovek psů se však díky němu vrátilo do normálního života.

 

převzato z časopisu RING (Eva Gelatková)

 

 

    HN.IHNED.CZ, 11.3.2005
Zabijákem se pes nerodí
Krotí čtyřnohé bestie. Během dvaceti let jich svéráznou metodou napravil víc než dva tisíce. "Musíte se stát psem," říká Rudolf Desenský. Leze po čtyřech, vrčí a štěká. Psy, kteří se nechtějí podřídit zákonu smečky, povalí na záda a kouše je do čumáku. Když má volnou chvilku, pouští sobě i psům vytí vlků.
 
Za plotem zahrady zběsile štěkalo několik velkých psů. Rudolf Desenský (36) si jich příliš nevšímal, ani je neokřikoval. Než došel k drátěné bráně, aby nás pustil dovnitř, vrhl se k zemi a obratným chvatem otočil na záda psa nápadně připomínajícího šedivého vlka. Jeho tvář se ve chvíli těsně dotýkala zvířecího čenichu. Desenský vycenil zuby, hlasitě zavrčel a nakonec šeptl psovi několik slov. Huňatý šedivák zůstal jako zkoprnělý. Potom se rychle vymrštil na všechny čtyři a pokorně následoval svého pána. "Už můžete dál, "zval do zasněžené zahrady Rudolf Desenský. "Jen jsem psovi připomněl, koho musí poslouchat a kdo je tady pánem."

Učila ho vlčice
Zvířata se uklidnila. Stačily jen pohledy, syknutí, grimasy nebo nenápadná gesta "pána smečky" a poslouchala jako naprogramovaná. "Ten pes, co vás tak vášnivě olizuje, je Fredy, převychovaný zabiják," upozornil Desenský. "Nedávno třikrát napadl a vážně zranil děti i dospělé. Umí zlomit vaz a nejsem si jistý, jestli by to nechtěl ještě někdy zkusit."
Vstoupili jsme do vyhřáté, stroze zařízené maringotky: Kamna, pohovka, stůl, hárající fena křížence vlka a německého ovčáka, dvě židle, dřevěné křesílko, umělohmotné kanystry s vodou, umyvadlo a počítač.
Tady na samotě Ovčáry, v poli kousek od Prahy, bydlí už víc než rok. sám, jen se smečkou psů. Jsou u něho v polepšovně. Skončil tu po několikaletém stěhování z místa na místo v Děčíně a Brně.
"Moje výchovné metody vadily mnoha sousedům, kteří měli strach ze psů," říká Rudolf Desenský. "Udávali mě na úřadech, že je týrám. Jedna kontrola střídala druhou a mě to strašně otravovalo život. Musel jsem vysvětlovat, ne vždycky se mi povedlo úředníky přesvědčit. A tak jsem se stěhoval. Poslední rok jsem na Ovčárech."
Jinou práci než starost o zvířata Desenský nemá. Pejskaři, kterým pomůže s převýchovou psů, mu zdarma vozí krmení, anebo mu uvaří svíčkovou s knedlíky, aby měl co jíst. V polích má zatím klid. Jen jeden místní myslivec se nechal před časem slyšet, že psy postřílí, pokud se dostanou za plot zahrady.
"Žiju jen pro psy, skoro dvacet let jsou mojí rodinou," říká Desenský. "Když mi bylo šestnáct, vzal jsem si na převýchovu německého ovčáka. Byl agresivní, neposlušný. Můj soused v Děčíně ho chtěl na guláš. Řekl jsem si, že zkusím psa polepšit. Byl jsem ovšem silný alergik na psí srst. Když jsem zvíře pohladil, musel jsem si třikrát po sobě umýt ruce v horké vodě. I tak jsem za chvíli otekl a začal se dusit. Sháněl jsem knížky, abych věděl, jak mám cvičit psa bez pohlazení. Za dva měsíce mě ovčák poslouchal nejenom na slovo, ale reagoval i na posunkové povely a grimasy. V té době jsem nevěděl, jak toho psa ovládám, ale bylo to o vnitřních pocitech a já jsem cítil, že mi to jde."
Pak si Desenský vzal na převýchovu hladovou a týranou vlčici. Čtyři roky mu trvalo, než ji zvládl. "Za tu dobu mě naučila pradávnou řeč psů, která mi později pomohla zvládat problémová zvířata. Není složitá. Když na mě pes třeba vycení zuby, musím to udělat taky, když se chce mazlit, dám mu lásku, když mě kousne, nemilosrdně mu to vrátím," popisuje své výchovné metody.

Bez křiku a bití
Rudolf Desenský je vyučený hodinářem. Opravu strojků by dnes už jen stěží zvládnul. Jeho ruce jsou plné jizev, chybí mu kus prstu. Převýchova čtyřnohých zabijáků je práce, při které jde o život.
"Mám na sobě tolik jizev, že se nedají ani spočítat," říká. "Bylo to hlavně na začátku, než jsem se naučil se psy mluvit. Pro případ, že by se to stalo dnes, mám tady, pod pohovkou kufřík s lokálními anestetiky a různými druhy šití. Sám jsem si několikrát rány sešil. Dnes se mi to už nestává, vím, co můžu od psů čekat."
Znalec psích duší otevřeně přiznává, že měl i několikrát namále. Nerad vzpomíná například na novofoundlandského psa, kterému se podařilo - jako jedinému - dostat ho na lopatky. "Vůdce smečky" potrhal tak, že chirurgové v nemocnici měli dvě hodiny práce se šitím několika hlubokých ran. Jen mezi zápěstím a loktem napočítali víc než padesát kousanců. Pak to byl rotweiler Ogar, který mu naštípnul prst. Šílený byl i kavkazský pastevecký pes Ascot nebo pětaosmdesátikilová tibetská doga, která vybourala zárubně i dveře od místnosti, ve které se musel Desenský schovat.
Osudy nejagresívnějších psů by vydaly na knihu. Nechyběl by v ní ani pes, který před lety utekl z "čáry". Byl vycvičený na lov lidí prchajících přes hranice!
"Recept na to, jak zvládnout zlé a kousavé psy, je v podstatě jednoduchý - musíte se stát psem," tvrdí vážně Rudolf Desenský. "Snažím se myslet jako oni, ne jako lidi, protože psi naše myšlení moc nechápou. Aby mi rozuměli, snížím se na jejich úroveň a lezu po čtyřech. Vrčet začnu až ve chvíli, kdy oni zavrčí na mě. Můj hněv při potyčce musí být přinejmenším stejný jako hněv psa. Pro mě neplatí nic jiného, než si to vyříkat na zemi, z očí do očí. V zuřivé scéně mu jeho jazykem sdělím, že pokud se nezmění a nezačne poslouchat, tak ho ohrozím. Musím ho přesvědčit, že jsem pes a k tomu ještě jeho vůdce, který ho chce sežrat. V ten moment se zvíře zlomí. Ve finále mě začne milovat za to, že ho chrání silnější pes. Pokud se bude chtít znovu prát, pak může, ale jenom se mnou, ne se psy ve smečce!"
Léčebné metody Rudolfa Desenského jsou svérázné, ale zabírají. A tak se z krvelačných bestií v polepšovně postupně stávají domácí mazlíčci, kteří se v drtivé většině dají převychovat.

Jakou má pes duši
"Pes se nerodí zabijákem," tvrdí Desenský. "Na začátku každého kousnutí nebo napadení člověka je vždy citová úzkost zvířete, špatná výchova a zacházení. Když jsme spravedliví, pes to ocení a je ochoten pro nás udělat cokoliv. Hlavně se nebojí. Když se ale člověk přetvařuje, zvíře to vycítí a začne se bát, protože tyto vzorce chování člověka jsou pro něj nepřijatelné. A když si není jistý a bojí se, pak může i kousnout."
K tragickým případům napadení dětí a žen má Desenský ještě další vysvětlení:
"Ti postižení se nemusí psa ani dotknout. Když má člověk strach, stoupne mu v krvi adrenalin a hladina kyseliny máselné. Pes má tak citlivý čich, že ucítí jednu molekulu této kyseliny v krychlovém metru vzduchu. Tak málo mu stačí, aby se během okamžiku dověděl o člověčím strachu. Problém je ale v tom, že agrese a strach mají stejnou hodnotu této kyseliny a pes neumí jedno od druhého rozeznat. Situaci řeší tím, že kousne první. A nebo jiný případ: Když pes uteče majiteli ze dvora nebo ze zahrady, je ve stresu a začnou u něj pracovat instinkty. Chytit někoho za hlavu nebo krk je jedno ze starých vlčích gest. Psovi nedochází, že člověk nemá srst."
10vik14 ()Zkušený vychovatel psů zmiňuje ještě další možné důvody. Kupříkladu, že pes jen málokdy mění - na rozdíl od člověka - pravidla svého chování. Když je třeba zvyklý na klidný spánek, není možné ho budit výstřely z pistole nebo taháním za ocas. Psovi vadí i to, že někdo v rodině změní zaměstnání, odstěhuje se nebo umře. Zvíře to vnímá jako rozpad hierarchie smečky. Zmatek v hlavě mu často způsobí i narození dítěte. To není žárlivost, ale zvíře dává najevo, že nechce být na posledním místě ve smečce. Když to dospělí lidé tak nechají, pes dítě zařadí na poslední článek.
"Pes vnímá i naše vnitřní pocity, které souvisejí kupříkladu s nemocí," dokresluje psí duši Rudolf Desenský. "Často ani netušíme, že jde na nás třeba chřipka, a pes to ví i dva tři dny dopředu. Pozná to z intonace hlasu, do kterého vkládáme určitý pocit. Ten se mění s naší fyzickou i psychickou kondicí. Nám tenhle rozměr úplně uniká, ale pes to vnímá velmi pozorně."

Nedělá to pro peníze
Rudolf Desenský se otočil na dřevěné židli k malému stolku, na kterém stála rozzářená obrazovka počítače. "Tohle je moje spojení se světem," řekl. "Díky internetu vím, co se kde děje. Když se dovím, že někde napadl pes člověka, okamžitě se snažím dostat ho k sobě, na převýchovu. Beru nejtěžší případy, které v republice existují. Jsou to psi, kteří by měli být utraceni."
Za dvacet let Desenský zachránil před jistou smrtí víc než dva tisíce narušených psů. Jednodušší případy opouštějí jeho polepšovnu už po dvou třech týdnech. Problémová zvířata u něho pobývají i několik měsíců, nejdéle však rok. Jsou to nejčastěji hrůzně týraní psi, kteří se bojí lidí natolik, že na ně zběsile útočí. Jen zlomek z nich zůstane v polepšovně na doživotí. Jsou nenapravitelní. Šedý vlček Fredy patří mezi ně.
Svérázný vychovatel má dost hluboko do kapsy. Do práce nechodí, veškerý svůj čas věnuje psům. Zkoušel pracovat jako noční hlídač, po nocích rozvážel noviny. Všeho nechal. Žije ze sponzorských darů a peněz, které čas od času utrží za výcvik.
"Nemám žádné ceníky, nedělám to pro peníze," říká Rudolf Desenský. "Devadesát procent psů se vrací k původním majitelům, pro zbytek převychovaných zvířat hledám nové majitele prostřednictvím inzerátů. Nikdy bych se nesnížil k tomu, abych je prodával, i když jsou to třeba cenné kusy s průkazem původu. Ale o to pečlivěji si vybírám, komu psa dám."
Než si nový pán psa odveze, musí absolvovat několik lekcí u Desenského na Ovčárech. "Naučit lidi zacházet se psy je vlastně hlavní a nejdůležitější náplň mé práce. Za to, že se psi ocitnou u mě, totiž vždycky může člověk," dodává.
Vyšli jsme z potemnělé maringotky ven na zasněženou zahradu. Psi radostí běhali jako pominutí. Vůdce smečky udělal nenápadné gesto a mohutná devítiletá fena německého ovčáka přivedla zkroceného vlčka Badyho. Desenský se nad něj sklonil, pravým ukazovákem mu namířil na hlavu, vytřeštil oči a vycenil zuby. Když syknul nezřetelný povel, pes přimknul uši k hlavě a pomalu odběhl. Rituál skončil. "Ono to musí fungovat, Bady půjde do služby k novému pánovi. Sem, do polepšovny, by se už neměl nikdy vrátit."
"V zuřivé scéně psovi jeho jazykem sdělím, že pokud se nezmění, tak ho ohrozím. Myslím přitom jako pes," tvrdí Rudolf Desenský.

Snímky / HN - Jan Šilpoch: "Když si psi chtějí hrát, hraju si s nimi, když mě kousnou, nemilosrdně jim to vrátím," říká Rudolf Desenský; Rudolf Desenský v maringotce s bernským salašnickým psem, který se ještě nedávno nenechal ani pohladit.
Autor/ři:  Petr Melničuk
 
 

  Z archivu tisku 

Rudolf Desenský (37): Krotím psy zabijáky

(Nedělní AHA červen 2007)


Z kavkazského »pastevce« Sata udělal Rudolf Desenský během jednoho dne oblíbeného »plyšáčka«.

Žije v ústraní se smečkou psů, ovládá řeč vlků a nemá důvěru k lidem, co přehnaně rozmazlují své čtyřnohé miláčky. Rudolf Desenský (37), zvaný Artemis, se rozvedl, vzdal většiny výhod civilizovaných lidí a na samotě Ovčáry poblíž Jesenice u Prahy vrací do života lidmi odepsané psy. Zvyšuje sebevědomí těch bázlivých, krotí zlé a útočné, ze zabijáků dělá neškodné plyšáky. Proč?

Míval jsem na psy alergii

Měl tak silnou alergii na psy, že stačilo pouhé pohlazení, aby skončil v nemocnici. Situace se od základů změnila v době, kdy se vyučený hodinář oženil a s manželkou chtěl koupit zahradu. Tenkrát ho prodávající pozemku postavil před krutou volbu: buď koupí pozemek i se psem, nebo pes skončí v sousedově guláši. „Řekl jsem mu, ať ho tam nechá. Do půl roku jsem se z alergie dostal a práce se psy mě začala bavit,“ vzpomíná na klíčový moment svého života Rudolf. Pak měl najednou psy dva. Lidé mu totiž přivedli druhého psa v domnění, že mu ten jeho utekl. Následovalo štěně, které mu později ubili lidé, kteří cvičili psy na kšeft jen proto, že jim ho nechtěl prodat. Ale to už Rudolf psům postupně zcela propadl…

Získal jsem psí přátele,ztratil manželku

Rudolf se kvůli psům dokonce rozvedl. Prý mu to ale nevadí, našel totiž nový smysl života. Sháněl knihy, chodil na cvičák a získával zkušenosti v praxi. Dnes mu lidé vodí psy, které by nechali jinak utratit, nebo žádají o radu, jak s nimi zacházet. „Teď mám všechny psy, které chci, hlavně ty zlobivé a vyvrhele, jako jsem býval kdysi já. Možná proto si s nimi tak rozumím,“ říká muž, který se roky učil řeči vlků. Tu prý úspěšně využívá i v komunikaci se psy. »Popovídá« si ale i s opravdovým vlkem, mezi smečkou jeho psích kamarádů se totiž pohybuje i karpatský vlk.

Jeden pes mě potrhal

Rudolf žije v obklopení smečky, která na první pohled vypadá děsivě. Respekt budí hlavně mohutný kavkazský pes Sato, který skončil v ovčárském azylu jako nenapravitelný zabiják psů. Teď vychází se všemi a jeho současný pán o něm mluví jako o plyšáčkovi. Jeho převýchova prý Rudolfovi trvala pouhý den! Psy, kteří napadali lidi, má Rudolf podle svých slov srovnané za tři minuty, a po dobrém. Takový, který by s ním nakonec nebyl kamarád, údajně neexistuje. Vlastně jeden takový byl. „To jsem byl ještě mladý a hloupý. Paradoxně to byl novofoundlandský pes, záchranář, který má tahat tonoucí z vody. Patřil jednomu rádoby »specialistovi« na převýchovy, který z něj udělal bojovníka. Nečekal jsem to a výsledkem bylo, že mě vláčel deset minut po zemi. Jenom na předloktí pravé ruky jsem měl padesát dva děr a na rukou a na nohou dohromady stovku dalších. Ve čtyřech lidech mě na chirurgii šili dvě hodiny. Za psem, který mě napadl, jsem chodil do útulku, kam ho převezli, ale úřady rozhodly, že bude utracen. Mrzí mě to, protože jsem ho chtěl. Postupně jsme se totiž spřátelili,“ vzpomíná na jediného psa, který ho kdy dostal na záda. „Vážím si ho, protože zaútočil čelně, měl na to, a to ctím,“ dodává.

Ze zabijáka beránek

V útulku se počet čtyřnohých obyvatel mění, nejvíce jich tu žilo dvaačtyřicet. V současné době je jich kolem dvacítky, ale jen jeden stále nemůže do smečky. Tím nepřizpůsobivým psem je kříženec československého vlčáka s německým ovčákem Benem, který terorizoval celou rodinu. Toho si prý nikdo nevezme a on kromě Rudolfa pro změnu nikoho nechce. Zato fenka, která pokousala sedm lidí, je teď jako beránek a se svým současným páníčkem se »pusinkuje«. „Když ji sem přivezli, okamžitě se na mě vrhla, ale teď je v pohodě. Zlá byla ze strachu. Na vině je vždy pán a výchova. Lidé nechápou, že rozmazlováním přehazují myšlení psů úplně jinam. Neuvědomují si, že to není člověk! Polidšťují je a myslí si, že pes rozumí tomu, když dostane přes čumák za něco, co udělal před dvěma minutami. Tak to ale obvykle není. My máme depky z minulosti, pes však žije v reálném čase,“ vysvětluje psí šaman Rudolf Desenský.

Azyl pro odepsané psy

Se psy, kteří napadli člověka, si svérázný muž poradí během tří minut. „Podívám se mu do očí a jdu proti němu takovou silou arogance, že to raději vzdá. Řeším to psychologickým nátlakem, protože tolik síly na cizím území v sobě žádný pes nemá. Snažím se z nich udělat kamarády. Ztřískat psa znamená bát se k němu otočit zády,“ říká Rudolf, jehož nejzákladnější finta je i znalost vlčího jazyka. Kdysi se učil od vlčice, nyní chová karpatského vlka, který žije ve smečce s ostatními psy. „Je to obrovská deviza, kterou nelze předat. Čtu jejich myšlenky, znám jejich problémy a ty se snažím naučit i lidi,“ dodává. Ti, kteří vyhledávají jeho pomoc, se dělí do dvou skupin. Jedna potřebuje poradit, druhá již všechno vzdala a chce se svého psa nějakým způsobem zbavit, aby ho nemusela utratit. Takové si ve svém azylu nechá, dá je dohromady a potom jim hledá nové páníčky. Pokud možno moudřejší, kteří si neberou psa pouze jako hračku.

Rudolfovy rady
  • Co dělat při napadení psem?
    „Nemávat rukama, nápřah je první signál, který donutí psa vystartovat. Dám ruce do kapes, postavím se bokem a čekám. Nadechnu se, vydechnu a snažím se zachovat klid. Pes dokáže vycítit hladinu adrenalinu. Adrenalin strachu mu signalizuje, že po nich jdete. Psi většinou neútočí na nepohyblivý cíl. Kořist je to, co utíká, obzvlášť, když to vříská.“
  • Jakého psa si vybrat?
    „Každý pes je obrazem svého pána. Proto by měl každý při výběru psa myslet na svou povahu. Kliďas by si měl vybrat klidného, ne protiklad. Problémy nastanou, když si vyberete psa, který vaší povaze nebo způsobu života neodpovídá. Například tramp si obstará na vandry buldočka, který se hned zadýchá. Lovecký pes je zase nevhodný do malého bytu.“
  • Kteří psi jsou nejvíce nebezpeční?
    „Není to rasou, ale mírou rozmazlenosti. Nad jezevčíky, kteří někoho pokousali, většinou každý mávne rukou. Pokud je to ovčák, rázem je z něj nebezpečná šelma a běda, když někoho pokouše jeden pitbul z tisíce. Německých ovčáků jsou čtyři pětiny, zbývající pětina jsou ostatní plemena. Když to přepočítáme na procenta, nejvíce úrazů je od dobrmanů a kokrů. Ti se s tím moc nemazlí.“

Autor: Jaroslav Benda
Foto: Jaroslav Benda

3.6.2007

 

Z tisku na Slovensku:

Polepšovňa pre beštie
Lenka Kapustová

„Viac sa obávam
rozmaznaného jazvečíka ako
voľne pobehujúceho pitbulla,“
hovorí kynológ, ktorý krotí psie
beštie

 

 

 

 

„Zoznámte sa, to je ,grázel‘ Fredy. Je tu na doživotie. Dva roky ho zle vychovávali, dokáže zlomiť väz. Občas vyskúša svoju silu a skočí po mne. Je to v ňom - vyrypuje, porušuje pravidlá svorky. Ale na druhej strane je to prítulný maznáčik na hranie. Párkrát sa ma pokúsil zabiť. Už vie, že sa mu to nepodarí. Možno,“ s nadhľadom, bez štipky strachu hovorí 36-ročný kynológ zo samoty Ovčáry neďaleko Prahy. Poškrabká vlčiaka Fredyho poza uši a ten mu na znak lásky a oddanosti olizne tvár. Dokonalá symbióza. Dokonalá je však až teraz. Pred pár mesiacmi bol Fredy odsúdený na smrť za opakované napadnutie človeka. V poslednej chvíli ho pred injekciou zachránil najkontroverznejší český psičkár Rudolf Desenský, vraj napoly človek, napoly pes. Prevychováva štvornohých miláčikov, ktorí niekoho napadli, zmrzačili, zabili. Jeho polepšovňou prešlo vyše dvetisíc problémových psov. A nemenej majiteľov.

Rekreačné stredisko: „Mal som psy všetkých plemien, čistokrvné, výstavné kusy i pouličné orechy. Mnohé z nich boli nebezpečné nielen pre okolie, ale aj pre seba. Títo všetci okolo nás sú zabijaci, ale vidíte, akí sú v pohode,“ ukáže Rudolf na svorku asi desiatich psov flegmaticky polihujúcich v okolí maringotky, slúžiacej ako provizórne ubytovanie. „Takmer z každého psa sa dá urobiť maznáčik, ktorý nosí deťom cumlíky. Pes sa nenarodil, aby ľudí hrýzol, ale miloval. Za dvadsať rokov, čo so psami robím, som iba sedem nezvládol. Boli nevychovateľné, v patologicky neriešiteľnom stave,“ rozpráva radikálny kynológ. Problémové psy mu ľudia nosia z celého Česka, zo Slovenska i z okolitých štátov. Niekedy stačí na prevýchovu pár dní, inokedy trvá mesiace. „Najľahšia práca je so psami, ktoré ľudia neskazili, len ich dobre nepoznajú. Katastrofou sú rozmaznané psy, najmä pudlíky, jazvečíky či kokry, ktorým sa doma prepieklo všetko. Najagresívnejšie psy, aké som mal, boli práve tie najmenšie. Samozrejme, iné je pohryznutie od jazvečíka a iné od pitbulla. Aj preto sa viac zameriavam na veľké a silné psy, no rozdiely v rasách nerobím. Nezvládnuteľnosť nie je vecou plemena, zvieratá nedelím na agresívne - neagresívne, bojové - nebojové. Pes je buď vychovaný, alebo nie. Tie problémové prežívajú pobyt u mňa hrôzostrašne. Až kým nepochopia, že sú vlastne v rekreačnom stredisku,“ vysvetľuje Rudolf.

Cesta k pokore: Veľa kynológov verí, že prevýchova agresívnych, zlých a „zlomených“ psov nemá význam. Beštie už treba len utratiť. Miera agresivity je podľa mnohých do určitej miery daná geneticky. Rudolf Desenský je presvedčený o opaku. Teóriu prevýchovy postavil na jednoduchých princípoch - vlčích zákonoch. Naučil sa ich od skutočného vlka. „Jedným z mojich prvých psov bola vlčica,“ spomína. „Najprv som to netušil, nebola totiž sivá, ale čierna. Všetky psy sa jej šialene báli, vedeli, že je iná, skrátka, divočina. Pôvodný majiteľ, ktorý ju mlátil a týral hladom, ju chcel dať utratiť. Štyri roky ma trápila, hrýzla ako besná, napádala ma. Nedala sa vychovať, nechápal som prečo. Až potom sa prišlo na to, že je to vlk originál.“ O vlkoch je známe, že sú veľmi rýchle, dravé, inteligentné. V podstate sa však nedajú skrotiť. Iba čiastočne, aj to len prostredníctvom svorky. Keď niečo vidia u iných psov v kolektíve, občas ich správanie zopakujú, ale nie vždy. „Cvičil som psy pre armádu, políciu, pohraničníkov. Bol som totálne namyslený kynológ, čo zožral všetku múdrosť sveta. Vlčica mi vysvetlila, že neviem absolútne nič. Naučila ma pokore. Roky mi trvalo, kým som pochopil jej jazyk. A na tom stojí celá moja výchovná teória. Je veľmi jednoduchá. Psom sa prihováram ich vlastnou rečou.“

Drastická prax: Ako vyzerá prevýchova v praxi? Z ľudskej perspektívy trochu drasticky. Rudolf sa doslova zmení na zúrivého psa. Behá, kľačí na štyroch, temne vrčí, pozerá protivníkovi priamo do očí. Ak ho pes napadne, nemilosrdne mu to vráti - uhryzne ho do ňufáka. To vraj zaberie okamžite a oveľa lepšie, ako keby na ňom dolámal palicu. Pri surových zápasoch prišiel už o polovicu chrupu. Tržných rán a jaziev má po tele toľko, že ich ani nepočíta. Pod pohovkou má pripravený kufrík s lokálnymi anestetikami. Rany si sám zašíva a ošetruje. Rokmi získal skúsenosti a dnes sa mu už nestáva, že by ho pes rozkmásal. Vie predvídať a preventívne rýchlo zasiahnuť. „Pes musí cítiť, že ho nechcem zabiť. Prácu nezakladám na strachu, ale na rešpekte - to je dokonalý prostriedok. Psom vysvetlím, že som ich vodca, autorita, ktorá ich ochráni, ak budú poslúchať. Žiadne elektrické obojky či pelendreky. Najbrutálnejší nástroj, ktorý mám, je táto reťaz,“ ukáže na neškodnú tenkú kovovú retiazku, ktorá sa používa ako obojok. Pri jej zaštrngotaní psy sponzorneli, niektoré vyskočili do pozoru. „Vidíte? Stačí gesto a ako pekne ,grázlici‘ poslúchajú.“

Všetko zadarmo: Prevýchova má svoju postupnosť. Problémový pes putuje najprv do koterca. Tam sa pár dní adaptuje. Rudolf sa mu venuje individuálne. Ak je pes pripravený, môže von. Najskôr na vodidle. Po prijatí do svorky môže voľne behať v ohradenom obrovskom priestore s ostatnými. Bezpečnosť je základ. Nielen medzi psami, aby sa navzájom nepozabíjali, ale aj voči okoliu. Polepšovňa je situovaná na samote asi kilometer od najbližšej dediny a desať kilometrov od Prahy. Koterce i niekoľkoárový výbeh pre psov obkolesuje vysoký plot s elektrickým prúdom. Psy majú okrem voľnosti i prvotriednu stravu, ktorú Rudolf získava sponzorsky. Vlastne - všetko v polepšovni funguje na dobrovoľnom princípe. Za prevýchovu sa neplatí. Dá sa vôbec v 21. storočí bez peňazí prežiť? „A vari som mŕtvy?“ protiotázkou reaguje kynológ, ktorý má väčšinu roka v chladničke iba zimu a pár vakcín. „Ja môžem umierať od hladu, ale prisahám, že psy nikdy. Tie sa majú u mňa dobre. Všetko, čo mám, mi dali priatelia a ľudia, ktorým som pomohol. Dostal som počítač, päť webových kamier, pozemok, ovce, kone, krmivo. Ľudia z dediny mi nosia jedlo, nič mi nechýba.“ A čo ľudská spoločnosť, rodina? „Tu je moja rodina,“ vraví vyučený hodinár, pôvodom z Děčína. „Často sa obmieňa, lebo polepšovňa nefunguje ako útulok. Psy sa vrátia k majiteľom alebo nájdem nových pánov. S mojou ľudskou rodinou sa takmer nestretávam. Mama sa psov bojí. Ja mám skôr strach z ľudí. Človek vás podrazí, pichne nôž odzadu. Pes ide čelne. Keď útočí, viete prečo.“

Rudolf nedá na psy dopustiť. Ani na pitbully, rotvajlery, bulteriéry či dobermany, ktoré médiá s obľubou vykresľujú ako krvilačné šelmy napádajúce nevinných ľudí, dokonca vlastných pánov. Tvrdí, že problém nikdy nie je v psovi, ale v majiteľovi. Nielen človek by si mal vybrať psa, ale aj pes človeka. Vtedy je to ideálne - na báze inštinktu a prirodzenej hierarchie. Ak si nesadnú povahy, pes je osobnosť a majiteľ nie, vo vzťahu nastáva disharmónia. Dotyčný nemá šancu psa zvládnuť, čo môže vyústiť do katastrofy. „Mnohých presviedčam, aby si zaobstarali iné plemeno alebo sa chovu úplne vzdali, lebo na to nemajú. Pes nie je bytový ani imidžový doplnok,“ radikálne uzatvára Rudolf. „Zákon nemôže brať na zodpovednosť psa, ktorý niekoho zabil. Pes je vždy vizitka majiteľa. Toho by som zatvoril do basy. Kto za mnou príde s problémovým psom, dostane ,psie‘ školenie. Neštudujem len psychológiu zvierat, ale aj ľudí. Nestačí prevychovať besného psa, ale najmä besného majiteľa. A tam to ide oveľa horšie.“


vše, co o mně chcete vědět

Rudolf Desenský - Artemis- psycholog psů, Jody, Anča, Kerina, Belíšek, Jasa, Bája, Baddy a Fredy


 

 

 

hledáte něco speciálního pro vašeho miláčka?
najdete to právě zde

nákupem po kliknutí na tuto ikonku

nám přispějete na naše pejsky


Prozdravi.cz

Odtud mám bylinky pro sebe a své psy



Na Vlčárech krmíme těmito krmivy


Jelikož jsem se kvůli studiím psychologie a řeči vlků i psů praxí a především práci s těmi nešťastnými psy vzdal většiny výhod  civilizovaných lidí, mají mě mnozí za blázna, na což jsem ovšem hrdý.

 Jen málokdo totiž ví, jaký je to skvělý život, sice v boudě na kolečkách, ale přímo uvnitř smečky psů, koní a s vlkem, kde nejsem bohatý penězi, ale o spoustu příhod a zcela upřímnou radost bez zlých vlastností, jež naši civilizaci čím dál tím více ovládají.

více se o mně dozvíte zde

 

 Napsal jsem

 3 knihy

 a vydal DVD 


 Chcete-li přijet, zavolejte,
 mezi 9. a 10. hodinou
 dopoledne ve všední
 dny, abych si na vás
 mohl udělat čas

 čtěte pozorně !