Nežádoucí lovení 

a jak tomu zabránit

Nerad bych ve vás získal pocit bezcitného tyrana, proto vězte, že prostředky a způsob nápravy je psán myšlenkou na mé velké, přesto milované psy, u těch malých je nutno vše trochu odlehčit.

Většinu toho, co umím, je především od mé vlčice. Dostala se mi kdysi do ruky až někdy v jejích pěti letech. Lovila naprosto s přehledem a neměl jsem to tehdy vůbec pod kontrolou.

Lovení patří mezi základní a přirozené instinkty psů. Obecně řečeno tuto vlastnost mají všichni psi v krvi. Většina nováčků, kteří se k nám dostanou, se také ihned vrhají na naše ovečky nebo slepice, jež se tu u nás pohybují volně. Náš Oxy si také ulovil ovečku hned při prvním kontaktu, naštěstí ji chytil jen za ocas, proto jí nijak neublížil. Pokud je však vůdce smečky opravdu pevnou autoritou, stačí jen zaujmout agresivním výpadem po tomto jedinci zcela jasný a dobře čitelný postoj k tomuto jednání a v podstatě přebít tento instinkt jinými základními a vrozenými instinkty. Každá dobře organizovaná smečka je řízena chováním jedince alfa člena smečky, čímž jsme pro psy především my. Toto ovlivňování spočívá v tom, že líbí-li se mi chování svého psa, pozná to, protože zaujmu pozitivní (pochvalný) nebo neutrální postoj (dělám, že nic nevidím). Pokud chci, aby pes jednal tak, že někdy má danou aktivitu zakázanou a někdy ne, stačí jen mírný trest při nesouhlasu a jindy tu samou aktivitu prostě neřešit. Pes podle toho brzy vyhodnotí, kdy danou aktivitu provádět může a kdy ne.
Lov je instinkt opravdu složitý a jen těžko se zvládá, ale v začátcích ne zas až tak těžko. Jde o to, zda má pes s lovem již nějakou zkušenost a kolikrát byl úspěšný. V případě vysoké úspěšnosti s lovením nikomu nezávidím převýchovu tohoto problému, protože se jedná o problém závažný - je to prakticky facilitováno, jako pozitivní a výhodná aktivita (více méně sport).
Pokusím se vám srozumitelně vysvětlit, jak na to většinou, ovšem ne však úplně vždy, jdu já. Často musím totiž měnit styl podle myšlení a způsobu jednání psa. Proto vám trochu nastíním nejčastější styl, který je obvykle docela účinný u vyrovnaných a sebevědomých psů.
Pokud je pes závislý na svém pánovi, není to tak složité. Stačí při úspěšném útěku psa do lesa za zvěří, toho tam nechat a prostě na něj ostře zavolat a pak odejít, ale pozor! nefunguje to ve známém prostředí, proto si to nacvičuji kdekoli jinde. Pokud se vrátí a ještě z tohoto má radost, odmítnu jeho přijetí do smečky.
Když v přírodě vlk opustí svou smečku, musí při opětovném návratu projít něčím, co by se dalo nazvat něco jako přijímací procedura. Spočívá to v tom, že musí dát najevo svou podřízenost a oddanost své smečce a na vůdci smečky záleží, zda jedince přijme nebo ne, ostatní členové smečky ho též ignorují. V té době je daný jedinec dost nejistý a nemá z toho zrovna dobrý pocit (co, když neprojde). Tato metodika na základě tohoto pocitu krize se dá u psa uplatnit docela snadno také, a když jsem toto použil i u svých psů, nevěřili byste, co to s nimi udělalo. Obvykle dolézají a dělají vše pro to, aby nebyl pán - alfa jedinec rozzlobený a psa ze smečky nevyhnal. Jelikož mám docela pevné nervy a jsem ochoten i trochu riskovat (útěk psa), docílil jsem toho, že se z provinilce stal téměř patolízal a příště už se dal zavolat na první povel. Musí však přivolání na první povel znát jako násobilku! Když však přivolání na první povel nemáte, nepomůže vám vůbec nic, dokonce ani elektrický obojek, kterým byste vše jen zhoršili!!! Jestli chcete psa, který neumí spolehlivé přivolání na první povel odepsat, dejte mu el.obojek a garantuji vám, že jestli se ničeho nebál, bude se bát i vlastního stínu!!!
Uplatnění tohoto stylu přístupu ke psům žijícím a venčícím se na sídlišti je bohužel dost nereálná, protože někteří jedinci nemají spolehlivý nebo facilitovaný (dovyvinutý) orientační smysl. Tam je to riskantní a je nezbytné jen naučit si přivolání na 100% a za každých okolností. Já osobně si na tom dávám opravdu dost záležet.
Nejhorší pocit je žít ve strachu, že pes na lovu potká nějakého myslivce-lovce. Čím déle je pes na lovu, tím více začnete propadat beznaději a strachu, že pes už se nevrátí. Tento děsně mizerný pocit je bohužel oprávněný, mnohokrát jsem jel třeba někde kolem pole, padly dvě rány a o kousek dál leželi v krvi dva nádherní ovčáci. Jejich páníčci také neměli lov svých psů zrovna pod kontrolou a jestli se o tom, jak dopadli jejich psi nedozvěděli, je jim rozhodně lépe, než kdyby viděli to, co já. Mohou totiž žít alespoň s pocitem, že je třeba někdo našel a teď mu štěkají v novém domově. Bohužel je to jediná pozitivní iluze.
Právě pro tento strašný pohled, který vidím mnohem častěji než lidé z města, jsem si seřadil priority trochu jinak a na trochu drsnějším přístupu k celé věci. Než abych našel svého psa s prostřelenou hlavou někde v polích, raději udělám vše pro to, aby k tomu nikdy nedošlo a hned napoprvé po psu skočím a to, co následuje, si pes pamatuje už na celý zbytek svého života. V začátku jsem se zmínil, že přirozený instinkt (a nejen lov) se dá zastavit nástupem ještě silnějšího instinktu. Pokud jde psu o život, a to obvykle při lovu (nejen zvířat, ale třeba i aut) jde, jsem ochoten sáhnout i do instinktu přežití (pudu sebezáchovy). A tak chce-li se pes nechat dobrovolně někde v polích zastřelit a vystartuje mi po zvěři, použiji natolik silný motiv protiakce, aby psa přesvědčil, že sebevražda v jakékoli podobě jeho jednání je krajně nevýhodná. V praxi to vypadá tak, že pes jde-li něčemu po krku, tak jdu dvakrát větší silou po krku já jemu, a to v pravém slova smyslu. Pes, který si uloví třeba slepici a snaží se ji zabít, u mne končí na zádech a pod krkem chytím já jeho*). Čím vyšší stupeň agrese (nebo lovecké rozvášněnosti) pes při svém počinu použije, tím několikanásobně vyšší nátlak použiji já vůči němu. Ať se aktivita psa týká čehokoli, používám základní a zcela spolehlivý klíč, který se mi osvědčil i vůči lidem a tím je ?jak ty ke mně, tak já k tobě dvakrát tolik. To znamená, že pokud pes ochotně spolupracuje, jsem k němu velice vlídný a dávám mu jenom výhody. Pokud se však chová zcela neochotně a neovladatelně a dává mi najevo, ?že si mohu tak leda trhnout nohou, vrátím mu to i s úroky, tudíž několikanásobně. Degraduji ho na nejnižší pozici ve smečce tím, že si ho v případě jeho zájmu nevšímám, dávám mu najevo své pohrdání už i jeho přítomností, když přijde a chce se pomazlit odvrátím hlavu (toto gesto je velice často vidět i u výše postavených vlků vůči jejich podřízeným). Při tomto projevu je důležité se nepodívat na psa a už vůbec ne do očí. Váš vnitřní pocit a chápání tohoto musí vyznít tak, že ?"myslíš, že jsi chytřejší a zvládneš být tak samostatný, tak pro mě pse neexistuješ�. Ještě se k tomu při recidivním chování provinilce dá přidat malé opomenutí správného času krmení, procházek nebo jiného pravidelného režimu - přeházím mu denní rozvrh hodin, čímž ztratí stabilitu samozřejmostí a "pevnou půdu pod nohama". Tím pes docela jistě znejistí a ?přejde ho humor. Takto rozhozený pes si při správně provedené proceduře dá pozor, co příště při načuchání teplé zvířecí stopy a vašem varování udělá. V klidu a arogantně nadřazeným tónem a klidně s úsměvem psu řeknu ?"klidně si běž, ale tím jsi u mne skončil". Jistě že v kapse obvykle tiše a bez zachrastění držím velice těžký řetízkový obojek, pro jistotu kdyby přeci jen vystartoval lovit. V tomto případě je však důležité psa zmíněným obojkem neminout. Ideální (avšak pro začátečníky téměř nemožné) je hodit psu obojek těsně před nebo i na čenich. Tím pes získá pocit, že dosáhnete dál, než kde je (taková prodloužená ruka). Osobně zastávám názor, že je-li aktivita psa sebevražedná (ne však kvůli kdejaké prkotině), hodím po psu cokoliv, aby to už nikdy nezopakoval, klidně i cihlu. Myslím si, že je lepší svému psu způsobit malé a neškodné poranění sám, než mu kopat jámu někde v koutě na zahradě.

Co se týče dlouhého vodítka, pokud bude pes na dlouhém špagátu dlouhodobě, přestane si ho uvědomovat a předpokládanou chybu udělá, potom stačí už jen razantně a s arogantním úsměvem trhnout tak, aby udělal salto.

*) myslíte si, že hodit psa na záda a chytit ho pod krkem je jednoduchá záležitost? (ti, co to viděli na Nově zřejmě ano, alespoň o tom čtu věčně na různých chatech, diskusích nebo vidím výsledky práce výcvikářů-amatérů). To je teda OMYL!!! Je to procedura, o které vám tu mohu rozepsat čtyřstránkový elaborát, ale pokud nevíte jak na to, nedělejte to! Já než drapnu psa pod krkem, dávám si hodně pozor, zda to bude mít jen pozitivní efekt. Tento postup mě vlčice s Beta psem jménem Zuno učili téměř čtyři roky!!! Pokud to totiž zvořete, budu s tím mít dost práce dát vašeho psa dohromady.

Dám vám jednu dobrou radu. Pokud si s tím nevíte rady, našetřete na cestu k nám, udělejte si čas, přivezte psa a já vás to tu přímo s vaším psem naučím. Způsobí to méně škody ale více užitku, ani to není nijak náročné, pokud to uvidíte, zjistíte to sami.
 

To že se vrátí bych považoval za samozřejmost a jen bych s kamennou tváří a pohrdavým tónem připomenul, že by to příště mělo být hned a ne až po třetím povelu (něco ve stylu "...dost, že jdeš..."). S trestem by to být nemělo, aby se pes neobával příchodu a pochvala by jej zase přiměla příště nepřijít vůbec, když je to takto v pohodě. Jen bych tuto situaci asi neřešil povelem "fuj", jako spíše velmi ostrým "Ke mně" (pokud tedy tento povel zná).
 

Další informace a mnohé jiné najdete v mé knize

hledáte něco speciálního pro vašeho miláčka?
najdete to právě zde

nákupem po kliknutí na tuto ikonku

nám přispějete na naše pejsky