Dobrý den,
vím, že nemáte čas číst nějké romány, takže bych se s vámi nejraději viděl osobně. Zkusím zde, je-li to vůbec možné, tedy jen krátce popsat Bernarda (a mě). Kdyby to bylo moc dlouhé, vytučním to podstatné.

Bernard je středně velký 7 letý voříšek, který to neměl v životě lehké. Našel mě kdysi v jedné vesnici, kde ho nejdříve nějací nelidové vykopli z auta a nechali ho na pospas. Poté se flákal po okolí a živil se kradením a vyhrabáváním brambor na poli, až si ho k sobě vzal místní opilec. Ten ho pak míval uvázaného na řetězu u boudy, nebo ho nechával dál pobíhat samotného, dokud mě tedy Bernard nenašel a nepřipojil se ke mě. Po dlohodobém dohadování "majitel" uznal, že chce být Bernard se mnou a vzdal se ho.

Vzal jsem si tedy Bernarda domů na sídliště (to se nedá nic dělat). Rodiče si ho zamilovali a začali ho rozmazlovat. Já jsem musel, bohužel na vojnu, takže ho měli rodiče na starost. Nyní dojíždím do školy, kde jsem vždy tak polovinu týdne, takže ho máme s rodiči opět napůl. Navíc matka Bernarda venčit nedokáže, protože se zkrátka příšerně bojí a otec teď nemůže moc chodit, takže jejich vycházky jsou také velice opatrné.

Já sám nejsem žádný flegmatik, ale s Bernardem se snažím na vycházkách mluvit klidně nebo rázně, bez zbytečného vyšilování, nocméně on mě "poslouchá" pouze když v okolí není pes, nebo jiný rušivý faktor.

A nyní k Bernardovým problémům:
1. je za každých okolností agresivní k ostatním psům (ne k fenám) – zajímavé je, že se vždy tváří, jak kydyby si s ním chtěl hrát (kňučí, vrtí ocáskem) a pak ho chce napadnout.
2. bojí se much a podobně a to tak, že se dokáže třeba na celý den schovávat.
3. stále kňučí – nevím proč, ale kňučí, když chce ven, když je venku, když na mě čeká, když jsem s ním...
4. simuluje – pro příklad: včera jsme šli přes nebezpečnou silnici a on najednou neposlouchal na "sedni". Když jsem mu to (nerad) opakoval, neposlechl stejně, tak jsem mu velice jemně přitlačil na zadek, aby to pochopil a on zařval, jak kdybych ho na nože bral, až se všichni kolem koukali, co jsem to za tyrana.

Ještě bych ěl asi dodat, že je Bernard se mnou asi od roku a půl. Mohl bych ještě dlouho pokračovat, ale to zde asi nemá cenu, protože detailů by bylo na knihu – asi jsem mizerný páníček.
Děkuji za odpověď.

Hodně jsi mi připomněl naše začátky.
Ve zkratce ti napíšu, co jsem dělala já. Mým velkým snem bylo, aby mohl chodit na volno. Nemám ráda psy na vodítku. Líbí se mi, když lítaj, mají svobodu, ale s jistými pravidly, tak aby nebyl nebezpečný ostatním, proto jsem vše směřovala k tomuto cíli.
Úplný začátek, kdy netušil, že jdeme spolu, vynechám - to není tvůj problém.
Základem je prověšené vodítko, tzn. že pes nesmí napnout vodítko - NIKDY - tím si pomůžeš od jeho agrese k cizím psům. Tohle jsme procvičovali několik měsíců, zároveň s přivoláním. Můžeš používat stopovačku na procvičení přivolání. Dokud nebude mít přivolání od psů, tak bych ho nenechala na volno - psa musíš mít jištěného tak, aby sis mohl vynutit splnění povelu. Zkoušej to i doma. Nepoužívej agresi, ani zvýšený hlas, pouze trvej na splnění povelu. Ze začátku mu budeš asi muset pomoc mechanicky. To hysterické řvaní ( u té silnice ) bych přešla s nějakým podivujícím se komentářem, třeba "co je" a nešlo by se dál, dokud by neudělal, co chci já.
Je toho víc a hlavně je to celé na dýl, ale když dneska vidím svého psa spokojeně lítat, tak nelituju ničeho...

Děkuji za odpověď,
bohužel jsem se k těmto informacím dostal teprve nedávno a taky, jak jsem již psal, nemám Bernarda na starosti jenom já – pokouším se tedy dohlat to, co už (jsem) měl asi dávno umět.
Chtěl bych se ale především zeptat, jak je to s tím zabráněním psa útočit. Chápu, že pokud už ví, že nesmí tahat za vodítko, tak už je to snažší, ale hlavně mi není jasné, kdy a jak použít tu metodu s odvrácením psa od toho druhého a snažit si s ním povídat (to Bernard nezvládne, leda že mu pevně držím hlavu) a kdy ho naopak chytit za krk a zadek a seřvat ho na první dobu...nerad bych něco ještě víc pokazil, tak ho nechci stresovat, ale podotýkám, že většinu je to právě Bernard, kdo vyjíždí první a pak je zcela neovladatelný (tuhle mě při tom dokonce omylem kousl, což už jsem musel takhle potrestat)

Soustředit psa na sebe je dobrý, když vidíš, že se chce rvát. Pokud máš přitom problém, tak dobrá pomůcka je košík, jednak tě nekousne a druhak ho můžeš za ten košík držet, aby na tebe musel koukat.
Tou druhou metodou, co popisuješ, už řešíš rvačku.
Myslím, že by ti hodně pomohl dobrý cvičák, třeba zatím jenom na kukandu. Ani nevíš, jak ti rozumím...

Ještě bych chtěla dodat, že důležité je věci řešit v pravý okamžik. Prostě ho vymáknout těsně před tím, než zaútočí. Kolik váží tvůj pes? Myslím, jestli můžeš opravdu razantně cuknout vodítkem ( ja ne ), posadit si psa před sebe, chytnout ho za košík, aby musel sledovat pouze tebe a něco mu povýšeně říct ve smyslu - ses pos..ne.
Dneska zrovna na nás vrčel nějaký labrador, můj pes už ví, že nesmí nic dělat, protože jsem dost nepříjemná, tak se aspoň rozfuněl, pak se oklepal, že jsem měla sliny všude. Považuju to za úspěch, ale to víš, že jsem mu řekla svý. Chce to čas a trpělivost.

no Bernard je poměrně malý (kolem 15 kil), ale zato je to statný kus psa, že mám kolikrt co dělat abych neupadl, když zatáhne a já to úplně nečekám. Nicméně samozřejmě při této váze s ním můžu trhnout jakkoli. No myslím, že mám právě největší problém odhadnout kdy být nepříjemný a kdy se smát. Pan Desenský zde psal, že má v takovém případě z páníčka čišet hlavně pohoda, jakože „nic se neděje“, tak s mu právě nechci moc nadávat, aby si nemyslel že je nějaká stresová situace. No asi je to pes od psa, ale z Bernarda spíš cítím, že jakékoli hrubé slovo bere spíš jako povel k větší agresivitě. Samozřejmě, že pokud už to zajde příliš daleko tak se nedá nic dělat.

Zkrátka:
Když už vidím psa z dálky, nechám ho jít „u nohy“ a snažím se s ním povídat, aby koukal na mě a ne na toho psa.
Když stejně trhne že zaútočí, tak s ním škubnu a nějak krátce ho sprdnu a snažim se jít dál..což většinou nejde, tak se k němu skrčím a snažím se ho odvrátit a mluvit na něj v pohodě...nevím jestli je to tak správně

No a ještě bych se chtěl zeptat na dvě věci – jednak jestli je možné, aby mě poslouchal, přesto, že ho polovinu týdne „kazí“ rodiče? Bohužel ho do školy opravdu tahat nemůžu. A za druhé jsem zapomněl podotknout, že máme ještě malou fenku maltézáka (Rozárku), kterou asi nemá příliš cenu cvičit, i když na povel „pocem“ přijde tak v 99% (dávám jí záměrně jiný povel než bernardovi, tomu říkám „ke mně“). Mohl by nastat problém s tím, že Rozárce dávám podstatně větší volnost, než Bernardovi?

proč ji nemá cenu cvičit? Jinak já dávam psům volnost za "zásluhy" tzn. když se chováš dobře, budeš mít víc prostoru

no myslel jsem to spíš tak, že je to takovej prcek, že s ní v podstě nejsou problémy...většinou lítá tak v kruku 20 metrů kolem mě a na vlídné slovo přiběhne a na rázné zůstaň zastaví vždy...takže bych to přeformuloval tak, že s ní spíš nemusím moc cvičit, jen jí dvakrát třikrát během procházky prověřím a soustředím se spíše na Bernarda...

Johanies pokiaľ máš problém s tým, že nevieš odhadnúť hranicu dostatočnej dôraznosti a načasovania usmernenia psa, aby pes správanie neopakoval, ale aby nešlo o nadmernú agresivitu z tvojej strany a aby to ešte stále tá pohoda z tvojej strany bola, je lepšie nechať si to predviesť v reále.
Ak psa kazia rodičia, situáciu ti komplikujú, ale ty môžeš vysvetliť veci psovi tak, aby u teba platilo to, čo vyžaduješ. Samozrejme všeto má svoje hranice a záleží na konkrétnych situáciách, niekedy je lepšie problematiku vysvetliť aj rodičom a práve to býva najčastejším problémom.
To, či Rozárkina voľnosť za predpokladu jej spoľahlivej ovládateľnosti je na škodu, musíš vidieť sám, ak to tak bude, tak bude chyba v tom, že jej ovládateľnosť nie je až taká spoľahlivá, alebo robíš chybu niekde u Bernarda, to odtiaľto nikto nevidí.

No abych taky taky ukázal toho svého agresora :)


další foto
http://streamer.radiorota.cz/johanies/Bernasek.JPG

Vodítkem bych škubla o chlup dřív, ještě než ho napne a přesměrování pozornosti na sebe, jak jsem psala výše. Nejdůležitější je tvoje vnitřní rozpoložení, je jedno co mu říkáš, ale musíš zůstat klidným, sebejistým, že máš vše pod kontrolou, nesmíš se nechat vytočit ( asi nejtěžší fáze ). Možná míň mluvit, jenom se tak sebejistě podivit. Ber to tak, že on má strach a proto útočí a ty bys mu měl dodat víru, že ho ochráníš a tudíž on to řešit nemusí. Proto není potřeba ho sprdávat a jak píšeš, mluvit na něj v pohodě - neutěšuješ ho? Já bych po zklidnění psa pokračovala v chůzi.
Taky je dobrý si povídat s tím druhým páníčkem a svého psa po zklidnění nechat čučet na druhého psa.

Ale vidět vše " naživo" je ideální.

to Dorotka: Tak já to zkusím dělat podle tebe. Naštěstí z psů nemám vůbec strach, takže klidný jsem a nemusím to ani předstírat (vlastně je zvláštní, že mi Bernard nedůvěřuje, když jsem ho nejednou před psem uchránil – největší kousek byl pořádnej bulmastif). Ono je pitomý, že on vrčí téměř na každého psa a je jak omámený s vykulenýma očima.
No ale souhlasím, že se budu muset podívat „naživo“. Jakmile bude nějaká ta free sobota, nebo nás p. Desenský pozve, určitě rádi přijdeme. :)

jo a vyměň flexinu za normální vodítko