Přivolání 

nejdůležitější cvik ze všech

Máme psa z útulku. Takový středně velký, černý pes. A máme ho rádi. Jen nechce poslouchat. Když je na procházce, je na vodítku. Na zahradě běhá volně, protože nemá kam utéci. Ale jakmile se otevřou vrátka - je pryč. A utíká k sousedům, a ty mají malou holčičku a ona se ho bojí. Na zavolání neposlechne. A také hodně skáče. Jenže to někomu může vadit a dítě by porazil. Jak postupovat v tom, aby byl nejen našim miláčkem, ale aby mohl volně běhat. Je možné, že zažil něco nemilého, když byl nalezen na nádraží. V útulku byl jen asi 10 dní.

V prvé řadě je dobré zapomenout na jeho historii a zabývat se tím, jak to má být. Mnoho mých psů má za sebou dost špatného, přesto je ani špatná zkušenost neomlouvá od toho, co mají dělat a co je pro jejich budoucnost přijatelné.
Začal bych asi přivoláním, které je ze všeho nejdůležitější. Osobně začínám u všech psů na dlouhé šňůře, kterou i po zvládnutí tohoto cviku, tahají nějaký (dlouhý) čas za sebou. Přeci jen je to takové dálkové ovládání na psa a nejste nucena za tím pořád běhat, stačí špagát zašlápnout a potom nikam neuteče.
Začneme tím, co je to reflexní oblouk a proč ho vůbec zmiňuji. Je to do češtiny přeloženo "dlouhé vedení". Narodil se s tím každý pes a každý jedinec je v tomto trochu odlišný délkou reflexu (vedení). U přivolání se jedná v podstatě o to, že zvukový vjem (povel) je zaznamenán sluchovým centrem, sluchové centrum předá signál do CNS (centrální nervové soustavy, nebo obecně do hlavy), kde je zpracován a vyhodnocen. Pokud je ke zvukovému signálu (povelu) přiřazen (ze zkušeností) nějaký podnět (v našem případě příchod), CNS psa jej dle toho vyhodnotí a předá signál příslušnému centru (v případě přivolání pohybovému). To vše trvá u psa 1 až klidně i 3 sekundy!!! (velké dogy, molosi a pod.), u malých a pracovních plemen je to většinou někde kolem 1 sekundy. Obecně řečeno: dáte povel "Ke mně!"(nebo pocem, na povelu nezáleží, jen musí být vždy stejný), počkáte 1s po vyslovení povelu a potom pomocí předem připravené šňůry zatáhnete jedním tahem psa až k sobě. Tím spojíte povel "Ke mně" (nebo jiný, ale vždy stejný) s tím, že chcete, aby byl pes u vás. Tam ho samozřejmě pochválíte, že přišel (i když ne dobrovolně, ale je prostě tam, kde chcete, aby byl). Já chválím psa už za to, že začal spolupracovat a s jeho přibližováním pochvalný tón stupňuji (intonací psa naviggujete), nejvyšší stupeň pochvaly je pohlazením rukou. Nakonec necháte psa čekat na další povel. Každý povel totiž platí do zrušení povelem následujícím, proto nikdy nepoužívejte povelovou sadu například "ke mně""sedni".

 Základní nácvikový klíč se tedy skládá z pěti po sobě jdoucích prvků: povel - pauza - mechanicky pomoci - pochválit - čekat. Pokud tento sled dodržíte, brzy pes pochopí, co povel k přivolání znamená. A to se ale týká veškerých povelových nácviků (operačního podmiňování).
Za čas nechám vodítko volně na zemi, ale má vodítko pořád, tudíž doma krátké, venku dlouhé a přivolám si psa bez pomoci pouze "intonační navigací". Pokud jde ke mně - chválím. Zastaví-li se, nebo uhne ze směru, zpomalí, začne čuchat, nebo dokonce drze zvedne nohu - trestám hrozivým tónem v intonaci velmi agresivního komentáře. Tím pes velmi rychle pochopí, že přijít je dobře a všechno ostatní je špatně. Až když psa spolehlivě přivolám vždy jen jediným povelem i od příchozí návštěvy, od zajíce a jiných pro něho zajímavějších podnětů, mohu ho teprve zbavit šňůry.
Pokud pes kouše na úvazu vodítko, vybavím ho vodítkem řetízkovým (u mých čévéček to také ani jinak nejde).

Vždy záleží na tom, jak se u toho tváříte a zda vás pes vnímá. Jestliže si vás vůbec nevšímá (nemáte kontakt), těžko ho přesvědčíte k tomu, aby k vám ochotně a s úsměvem přišel.

Psům zbytečně "nevymývejte hlavu" neustálým opakováním povelu. Obvykle si psa zavolám jednou nebo dvakrát zcela náhodně, pokud cvik splní podle mých představ, po chvíli jej pustím na volno a víc se stejným povelem nezabývám. Zbytečně bych si tím pokazil přátelské vztahy. Vše by mělo pro psa vypadat tak, aby si myslel, že si ho volám proto, že si jej chci pohladit a nebo se s ním jen prostě pomazlit.

 Pamatujte na to, že každým povelem rušíte povel předchozí. Spousta lidí, kteří ke mně přijedou, používají dva povely. Jeden je "ke mně!" a hned za to dají povel "sedni!". Druhým povelem zrušili ten první, tudíž už se nejedná o přivolání, ale o sednutí, čímž se povel k příchodu nestačí správně zpracovat a "zapsat" do hlavy. Výhodnější je, když už chci aby mi pes předsedal, zavolám jej povelem "ke mně!" a po příchodu si psa  během hlazení a vlídné pochvaly mechanicky posadím, aby si přivolání automaticky spojil s předsednutím a přesto zůstal tento jediný povel v platnosti. Mějte na paměti, že dokud psu nic neřeknete (nezrušíte povel), nemůže se sám od sebe sebrat a odejít. Většinou nedávám další povel dřív než po 20ti vteřinách, raději však déle. Jestliže se pes pokouší odejít dřív a bez povelu, znovu ho bez povelu ihned při prvním kroku posadím, jelikož mám ruce vždy blízko hřbetu psa, nebo mu stojím na vodítku, aniž by to pes tušil (povolené vodítko). Jestliže psa po nedovoleném odchodu vrátím do předsednutí, dávám si dost na čas, než ho zase propustím dalším povelem, nebo udělám protiklad a vydám nečekaně povel jiný, třeba "lehni" nebo "vstaň". Pakliže se naučí zvládat předem neočekávané povely, obvykle se zlepší i odložení, jelikož se naučí čekat na další povel.

Časem se můžete dostat do stereotypu, který se pes může pokusit prokouknout a převézt vás. V tom případě pamatujte na nejdůležitější, ať přijde pes hned nebo až po čase, pořád tím musí po příchodu získat svůj prospěch a naopak u neochoty spolupracovat by měl být mírně znevýhodněn, takový je systém nejen přivolání. Jestliže si z vás po povelu nic nedělá, dejte do vodítka velice ostrý důraz a naopak, když už je u vás, dejte mu najevo, že jste nesmírně spokojeni, jelikož se nachází tam, kde má po povelu k přivání být. Ono je to totiž o respektu, který je nutno předem navodit, ale v závěru musíte být vždy spravedliví a psa odměnit byť jen svou vlídností vůči němu. Intonační navigace, při které na psa přenášíte své pocity a jimiž jej řídíte, dělá lidem veliké potíže, být zlý při neposlušnosti a ve vteřině, kdy už mají psa ukázněného se chovat jako největší kamarádi, znamená především vlastní sebekontrolu. Zbytečnou nervozitou bez vlastní sebekontroly ještě nikdo nikdy nic moudrého nevymyslel ani nevyřešil.

Vážený pane Desenský,
ráda bych Vás požádala o radu. Mám zlatého retrívra, teď mu bude 6 měsíců. Určitě to není problémové zvíře, je mojí vinou, že se mi nedaří ho 100% zvládnout (je to můj první pes). Od nejútlejšího mládí jsem ho učila přivolání, doufajíc, že tento zásadní povel dokonale zvládneme. Bohužel, zdá se, že je to s posloucháním čím dál horší.
Za normální situace přiběhne (pamlsek, pochvala), ovšem stává se, že hlavně ve známém prostředí mě ignoruje. Jako náprava většinou stačí můj odchod či útěk na opačnou stranu, sednout si na bobek, případně po povelu Ť ke mně ť říct důrazně třeba Ť honem ť nebo Ť dělej ť.
Ale úplná tragédie nastane, když ho zaujme nějaký člověk či pes. Ve spoustě případů (hlavně pokud je vyběhaný) lidi ignoruje, ale někdy ho zaujme hlavně mládež a děti. Dále v poslední době skoro vždy, když vidí ve tmě člověka, začne štěkat a rozběhne se k němu. Vždy se chce jen mazlit, někdy ovšem chňapá po ruce či vyskakuje.To vše v dobrém, ale co je to platné. V tu chvíli mě naprosto nevnímá, povel Ť ke mně ť zcela ignoruje a nějakého mého odchodu na opačnou stranu by si vůbec nevšiml. Tuto situaci řeším tak, pokud se to povede, že (po omluvných slovech oné osobě) k němu dojdu, chytnu za obojek a párkrát plácnu vodítkem přes zadek s káravými slovy. Pak chvíli velmi dobře poslouchá (jde mi u nohy i bez vodítka), ale stejně se nepoučí.
Možná je to začínající puberta, ale nerada bych žila v iluzi, že to samo přejde a něco zanedbala.
Jednou jsem zkusila metodu Ť dlouhá šňůra ť - připnula jsem ho na stopovačku, ale docházelo přesně k tomu, čeho jsem se obávala - šňůra se mu různě pletla mezi nohy a motala se na stromy a keře, takže místo nějakého ovládání jsem jen rozmotávala šňůru.
Můžete mi prosím poradit? Bude-li třeba, sdělím Vám detaily o našem soužití (dost mu dovolím, ale snažím se, aby nebyl dominantní).
Děkuju

Z toho, co píšete, jsem nenašel jediný prvek dominantního chování, jen neovladatelnost a neposlušnost. Pokud je pes ovladatelný jen někdy, nevidím důvod k tomu, aby běhal naprosto na volno. Mám-li ve smečce psa, který normálně poslouchá, ale v určitých situacích na své slušné vychování zapomene, chodí s delší šňůrou, kterou tahá za sebou. Pokud se někde zamotá, je to pro mne spíše výhoda, protože jsem tím pádem schopen mu vnutit oprávněnou myšlenku, že nemůže být tolik samostatný a musí se mně tím pádem více držet. Pokud je suverén a myslí si, že mě ke svému životu na procházkách nepotřebuje, klidně ho nechám chvíli zamotaného a ještě se mu tak trochu vysměji, jak to, že se neumí vymotat sám, když si myslí, že je tak chytrý, než aby mě poslouchal. Pokud se psu vodítko motá pod nohama, je to jeho problém a vymotávám ho vždy jen částečně, aby se naučil vymotávat sám. Věřte tomu, že po dvou týdnech s tím problémy mít nebude. Nováčci se šňůrou, kterou tu za sebou také zpočátku hezky dlouho tahají, se s ní naučí velmi dobře zacházet za jediné odpoledne a právě proto, že k nim hned neběžím je vymotat, později si totiž dávají větší pozor.
Co se týče trestů, nikdy nepoužívám plácnutí kamkoliv, vypěstujete si tím strach z nápřahu rukou, což je pro psovoda spíše ostuda, když se pes lekne ruky při hlazení..
Máte pravdu v tom, že to je sice začínající puberta, ale věřte tomu, že to samo v žádném případě nepřejde. Spíše naopak, co nenaučíte teď, s tím budete bojovat celý život! Proto i když psu věřím, že poslechne, držím se pravidla důvěřuj, ale prověřuj!, naopak psa na procházkách zbavím šňůry až tehdy, kdy ho zavolám i v popisovaných kritických situacích. Pokud psa na dlouhé šňůře (dálkovém ovládání) mít nebudete, nic nezmůžete a bude nucena čekat, až to psa přejde (což nepřejde) nebo za ním pořád budete někam běhat. Já se těchto nepříjemností raději zprostím tak, že zavolám na psa ke mně!, počkám vteřinku na proběhnutí reflexního oblouku a pak přišlápnu šňůru, prudce s ní k sobě trhnu a jedním tahem si psa s úsměvem, že spolupracuje, přitáhnu. V podstatě se jedná o to, že pes má jen dvě volby: přijít pro pochvalu hned, nebo až po tom, co si ho k tomu šňůrou přinutím. Výsledný efekt je vždy stejný - pes si jde pro pochvalu. Žádný pes není tak hloupý, aby si nevynechal naprosto zbytečný a pro něho nevýhodný mezičlánek - donucení tahem šňůry. Raději si časem pro pochvalu přijde hned. Toto vše zpočátku učím především doma nebo kdekoli, kde na něho snadno dosáhnu. Modelová situace, kdy si můžete být zcela jistá, že vám pes nepřijde: Zazvoní zvonek a pes běží ke dveřím, aby zjistil, kdo přišel. V tu chvíli máte dvě možnosti, nechat psa štěkat nebo stát přede dveřmi a jít otevřít, anebo si říci návštěva počká! a zavolat si psa. Pokud pes nepřijde (a věřím, že nepřijde), chytit ho vší silou za zadek a víceméně ho zahodit za sebe. Po tomto trestu si ho zavolat znovu. Obvykle vás pes už začne brát vážně a přijde. I pro tyto situace nechávám raději psu doma asi metr a půl dlouhé vodítko, je lepší strhnout si ho na přivolání vodítkem, než používat výše zmíněný a dosti razantní trest.
Dalším krokem, abych se vyhnul trhání vodítkem, ještě však než ho té šňůry zbavím, používám hozený předmět. Obvykle je to řetízkový obojek, který je slyšet už ve vzduchu a pes se má tak možnost podle toho zařídit. Důležité je umět hodit za psa nikoli mezi sebe a psa, jinak by to nefungovalo. Dáte tak psu najevo, že dosáhnete dál, než kde on je. Je to něco jako vaše prodloužená ruka a pokud se vám podaří byť doma, alespoň jednou psa trefit, začne tento prostředek trestu brát velice vážně.
Prostředků ke spolehlivému přivolání používám desítky, ale jak už jsem někde uvedl, vše dělám víceméně intuitivně, proto na konkrétní otázku dám konkrétní odpověď. Mezi mé nejoblíbenější patří však takzvaná intonační navigace, bezvadně totiž vylepšuje mé vztahy se psem.

Dobrý den pane Desenský, ráda bych se zeptala něco ke zde probíranému tématu. Jen připomenu, že mám dvě feny SK 3 roky a 1/2 roku. Ta malá půl roční také vždy nepřiběhne. Ale protože přijde velká, ať volám malou nebo velkou, tak malá nakonec přijde, protože si nechce nechat něco ujít. Mám jí také dát šňůru? Jak dlouhou asi? Nebo raději vrhat řetízkový stahovák?
A mám ještě jeden dotaz. Jak malé vysvětlit aby netahala na vodítku? Velká se to naučila "nějak" sama. Řeším situaci kdy mi jde velká u nohy a malá táhne jako ďas. Cukat s půl ročním štěnětem nechci, myslím si, že to ještě nemůže pochopit. Poradíte mi prosím?
Moc děkuji

Cuknout se štěnětem mi nedělá problémy, ani jde-li o čtyřměsíční (z mé Jasy se takto stala šéfka smečky), samozřejmě, že je to s citem, ale důsledně. Kdykoliv se však použije tato nebo jiná forma donucování, musí se o to více pes pochválit a to ne až po splnění cviku, nýbrž už při začátku přitahování vodítka. U psů po čtyřech měsících už však omezuji pokrmové odměny a nahrazuji je dobrým slovem nebo přívětivostí, která není až tak samozřejmá, nic totiž není zadarmo a musí si ji pes svým chováním vysloužit.
S taháním při vodění psa na vodítku mám ty zkušenosti, že vycuknete-li psa velmi razantně na začátku (třeba i do salta vzduchem), odpadne vám následné a většinou nekonečné tahání za vodítko. Samozřejmě i tehdy se musí psu dodat sebevědomí v podobě pohodové intonace v hlase při pochvale. Budete-li totiž čekat s touto výchovou na to až povyroste, bude tahat čím dál více.
Řetízkový obojek patří mezi těžší zbraně, proto jej používám až jako další prostředek, když trhnutí vodítkem selže nebo to nemá ten správný efekt. Ale pozor! pokud hodíte po psu obojek a zasáhnete ho, musíte po tomto těžkém stresu psa zavolat znovu stejnou intonací jako na začátku, protože dojde k něčemu, co je podobné restartování počítače! (prakticky je to restart CNS z leknutí). Když se totiž použije trest správně, dojde k nulování předchozích aktivit a je v paměti jen trest, a tak se musí dát povel znovu a to ve stejné intonaci jako původně, aby se přiřadil k tomu předchozímu povelu. Pochvala je samozřejmá i během spolupráce psa, tudíž už při úmyslu udělat povel správně (u přivolání je to první krok směrem k vám).

Aha, tak to jsem si návod přečetla pěkně nepozorně , já vždycky počkám na proběhnutí ref. oblouku a pak šňůrou trhnu, pes se otočí rozeběhne se nebo rozejde se ke mě, tak chválím, ale šńůrou si ho dál nepřitahuju, proto se mi vždy vychcaně zastaví (nejvíc v tom případě když byla napnutá celá šňůra - 20m), protože než ji čapnu je pozdě a povel zřejmě zapomenut.
Hm, no tak znovu a snad už konečně lépe. Povel - počkat - škubnout - přitahnout (samo že s úsměvem) a potom pohladit a dát volno. Teda snad už jsem to pochopila správně (už jsem jak můj pes, teda to nám to trvalo ).

S tím propuštěním psa na volno po pochvale příliš nespěchejte, jinak se naučí další nežádoucí spojitost a to je po pochvale sám odejít. Po příchodu psa pochvalte, věnujte se mu jak dlouho chcete, ale potom je takzvané ticho. Slouží to k čekání na chybu, kterou je právě svévolný odchod. Pes musí alespoň 20 vteřin (časem i více) čekat na povel k propuštění. Čím déle pes vydrží čekat na další povel, tím lépe, protože si tím paralelně učíte základ pro odložení.

Mám dotaz k té dlouhé šňůře - jak má být dlouhá? U nás těch keřů a stromů máme taky dost A téhle šňůře se říká stopovačka? Omlouvám se, ale nikdy jsem ji nepoužívala - pes má přivolání docela ok, ale při procházkách mi třeba vadí, že se poměrně dost vzdaluje (i 50m-pokud mě odhad neklame - hlavně na známé trase, po přivolání přijde a za chvíli zas utíká zkoumat.) Učím ho "čekej", ale jakmile ho pochválím že čeká "hodný", tak to bere jako že už úkol splnil a jde dál.
Díky.

Chyba. Pokud vydáš povel "ke mně", nedávej další povel. Každým povelem se ruší ten předchozí, proto chceš-li psa přivolat, dej povel "ke mně" a už další povel nedávej. Pokud vyžaduješ sednutí, tak si psa během příchodu posaď, ale bez dalšího povelu "sedni", jinak zrušíš povel k přivolání. Každý povel je platný do zrušení následujícím povelem. Pokud to přeženu, tak by pes měl na svém místě po povelu sedni, sedět ještě za týden, když zjistíte, že jste nezrušili povel. Je zcela zbytečné dávat psu povely "čekej", "zůstaň" a jiné, protože pes má automaticky čekat na další povel a ne se jen přijít podívat na páníčka a hned si zase jít po svých. Po každém povelu čekám asi tak 20 vteřin, než dám povel další a to je tak minimum. S oblibou nechám psa po přivolání u sebe dobře minutu, aby se naučil trpělivosti a vyčkávat na to, co mu řeknu potom a vězte, že to ani povel "volno" být nemusí. Pokud pracuji s nějakým Jankem, tak mu s oblibou po čekání dám i povel "lehni".
Pro lepší pochopení je zde alternativní postup:
- pes je na volno, dám povel "ke mně", pes by se měl do dvou vteřin otočit a jít směrem ke mně (*v opačném případě už jen varovný tón v druhém povelu)
- pes bez zastavení přibíhá, pokud se pozastaví, otočí, nebo dokonce drze zvedne nohu (*seřvu ho na dvě doby za drzost)
- pes je u mne, já ho pochválím, pokud to vyžaduji tak si ho bez povelu během pochvaly posadím (pořád platí povel v bodě prvním)
- přestanu chválit a čekám (pes také), prostě ruce pryč
- pes se pohne, že by chtěl odejít, tak se ho zeptám, "co děláš?" a znovu ho posadím nebo umístím tam kde byl a připomenu během monologu "máš ke mně, ne?" (důraz je na slovu "ke mně", slovo "ne" v otázce nechám tak trochu intonačně zaniknout, aby nebylo výraznější, než to podstatné), povely totiž neskloňujeme, pes by v tom měl pak zmatek
Je to trochu hra na postřeh, nefunguje to, když se pes zvedne a vy ho už někde naháníte, proto je dobré hlídat každý pohyb psa, aby se mu nepodařilo odejít, odchod psa z přivolání=vaše prohra tj.1:0 pro psa   Bohužel bilance prohry k výhře ve skutečnosti nikdy není 1:1, protože svou prohru budete muset několikanásobně odčinit správným provedením
- čekání trvá alespoň 20s., pokud se pokusil odejít, tak mnohem více.
Zbytek už je na vás, jaký zvolíte povel k propuštění psa. Běžně je "volno" (já však používám i jiné-kratší). Nebo mu dáte splnit další povel.
Mějte na paměti, že jeden z dokonalých trestů, je povelová sada, což je v jednom okamžiku použít několik různých povelů za sebou. Takto "vymývám mozek" největším průšvihářům po jejich prohřešku, proto nevidím důvod, proč to používat v běžné práci se psem. Mnohem jednodušší je jeden úkon=jeden povel.
Další neméně důležitá věc, nechoďte během příchodu psu ani o krok naproti. To se dělá u příchodu dětí a ne psů! Pokud chcete psu napovědět směr pohybu k vám nebo ho zrychlit, udělejte spíše úkrok vzad (nebo dva), tím spíše dotáhnete psa až k sobě, protože instinkt mu říká, že má následovat směr pohybu člena smečky. Pohyb k němu znamená průšvih a bude se snažit vyhnout nebo rovnou zdrhne, ti statečnější se jen hned zastaví.
*) POZOR, neplatí pro malá štěňata a psy začátečníky

Pokud chci zkrátit vzdálenost mezi sebou a psem při jeho volném pohybu, dá se to dobře zvládnout přivoláním po změně směru o 180st. Když to uděláte psu po několikáté a stane se z toho téměř pravidlem, pes ztratí jistotu ve stereotyp směru pohybu a bude se držet blíže (není tak hloupý, aby přibíhal pořád zbytečně daleko). Moje vlčice měla oblíbenou vzdálenost někde mezi 100 a 150m (zpočátku i 5km), což už není dobré pro její ovladatelnost, tak jsem jí prostě mizel z dohledu a písknul do píšťalky (přivolání na "ke mně" totiž nikdy nepochopila). Toto praktikuji už řadu let u jiných psů a obzvláště vnímaví jsou na tento způsob téměř nezávislá čévéčka. Jde o to, aby pes pochopil, kdo vede a řídí směr přesunu smečky i když je to ve stejném teritoriu. Bohužel je to trochu dvousečná zbraň a můžete si tím zkazit odvolání psa, který se bude držet někdy až moc blízko.

Dobrý den,
mám ročního rošťáka a problém s přivoláním máme jen od psů. Bydlíme na kraji Prahy, takže jich nepotkáváme zas až tolik, ale když už, tak na přivolání zvysoka ....
K tomu, aby se to odnaučil je nutné, aby chodil se stopovačkou pořád? I když třeba za hodinu nepotkáme jediného psa?

Dokud nemá pes přivolání, tahá za sebou stopovačku klidně i půl roku.

Dobrý den, ráda bych se blíže zeptala na tu pochvalu u cuknutí. Nepochopila jsem princip pochválení už při začátku tahání za vodítko. To mám chválit když táhne a pak cuknout? Máme pořád trochu problémy s taháním. Mohla bych Vás požádat o bližší vysvětlení?
Pokud jdeme na vodítku netahá pořád, ale musím ho pořád usměrňovat, třeba i slovně. Děkuji

Těžko se mi popisuje to, co je pro mne samozřejmostí a ani u toho nijak nepřemýšlím.
Prostě mám na vodítku psa, dám povel "ke mně" a když pes spolupracuje (neblokuje, nebo se nevzpírá) tak nasadím úsměv a povídám si s ním vlídnou intonací, aby z něho spadl strach z tahání vodítka (donucováku). Pokud blokuje, tak si z něho navíc dělám legraci, aby se trochu uvolnil a pochopil, že mu nejde o život. Pokud budete k přivolání přistupovat jen staticky, to zn., že budete stát a čekat až pes přijde, tak ho to moc bavit nebude. Ale když je to s nějakou tou legráckou, tak se mu to i začne líbit. Občas pracuji s některými psy, kteří se této manipulace bojí a hodlají se i poprat, když se zatáhne za vodítko, třeba takový Baddy. U něho, když se přitáhnul obojek, nebo se na obojek jenom sáhlo, začal kousat, jak pominutý (až tak se dá zkazit pes, když dostane od bývalých páníků přes dršku, až když si ho uloví a odněkud ho páčí). Teď už se nebojí ani když ho za obojek tahám, jelikož pochopil že o život skutečně nejde, ale naopak, je to hrozná legrace.
Prostě je to zase o přenesení nálady na psa a ne jen tahat za vodítko, stát jak trub.. a čekat, že pes bude ochotně spolupracovat. Pokud se budete chovat jako, že je všechno OK a dáte to psu výrazně najevo, rychleji a lépe vás pochopí a především bude ochotněji spolupracovat.
Jednoduše řečeno, čím více musím zatáhnout za vodítko, tím více bych mu měl zvednout náladu a to už při prvním pohybu směrem ke mně a ne až když přijde, protože ta doba než přijde je pro psa jeden velký otazník, zda je vše v pohodě. Pořád pozoruji, jak dají psovodi povel a jen tupě čekají, až ho pes provede a mezitím nic.
Samozřejmě něco jiného je to se psy, kterým se snažíme v něčem zabránit a musíme k tomu použít tah vodítka. Tam jde vlídnost stranou, protože jde o poslušnost za trest, což si myslím že rozdíl je asi logický.

Dobrý den!
chtěl bych se zeptat, jakou stopovačku pro cvičení přivolání psa používáte. V obchodech jsem viděl nejdelší stopovačku 10m, což se mi zdá málo. Takže jaká délka je pro nácvik optimální?
Pozn. chtěl bych svého malamuta odnaučit odbíhat za zvěří a naučit lepší poslušnost na přivolání (klasický problém - pes lze přivolat jen pokud není v okolí rušivý element, pak neposlouchá). Akorát se bojím, že vzhledem k povaze malamuta bude naučení přivolání za všech okolností obtížnější..

Ano, je to u malamutů obtížnější. Já sám si stopovačky dělám sám z metráže a některé jsou třeba 25m dlouhé. Je na tobě, jak dlouhá šňůra ti pomůže k ovládání psa, jen nezapomeň, že není bezpečné hlídat si konec, ale prostředek šňůry, jinak budeš při vyběhnutí psa muset běžet stejnou rychlostí jako on. Další pomůcka je udělat si na konci šňůry několik uzlů, aby se dala zašlápnout a neproklouzla ti pod botou, obzvláště pak na sněhu.

Dotaz ohledně mého staršího kříženečka - je mu už přes 12 let a poslední dobou nereaguje hned na přivolání, ale ne že by nechtěl poslechnout ale přijde mi že neslyší (to samé když je v boudě nebo jde někdo okolo apod.)...uvědomí si to až zařvu pořádně a nebo tlesknu a to se pak tváří jak kdybych ho už hubovala...Nevíš jak u staršího psa na sebe upozornit když mě nevnímá?

Když jsem dělal se starou hluchou Babulkou, více jsem používal gesta a úsměv, než řvaní a rozzlobenost. Pro upozornění na povel, když byla otočená ode mě, jsem jí hodil do kožichu malinký kamínek, aby se otočila. Ale se staroušema dělám jako s malými štěňaty, pohodou a vlídností.
...

když to po něm jemně hodim to nebude brát jako že ho trestam...?

Nezáleží na tom, co říkáš, ale jak se u toho tváříš, proto proč by to měl brát jako trest, když se budeš tvářit spokojeně.

V neděli večer jsme se dvěma ČV docházeli k autu. Psi nebyli na stopovačkách. Nedaleko nás ležel bílý divoký králík. Psi ho ucítili a "zaměřili". Zůstali stát, koukali na něj a čichali. Po hozeném kamínku se králík dal do pohybu a pséci vyběhli. Ruda je hned v prvním náznaku okřikl, poslechli snad po jednom skoku, vrátili se na přivolání - byli ihned pochváleni.
Ruda mi vysvětlil, že je třeba psy sledovat a reagovat už při první myšlence na start za zvířetem. Tu myšlenku vystihnout a kategoricky psovi vysvětlit, že už ten nápad je špatný.

Ráda bych věděla, zda mám zkoušet přivolání, pokud budeme v uzavřeném prostoru - třeba na zahradě - bez šňůry, i za cenu, že nepřijde pokaždé.

Pokud nemám jistotu stoprocentní úspěšnosti, raději povel k přivolání ani nevyslovuji. Pohřbil bych výsledek ještě na začátku.

Nejčastěji u nás probíráme přivolání na free sobotách

(datum té nejbližší najdete na hlavní stránce a další info v psí poradně)