Máme 11tiletou "rodinnou" fenku, kříženec jezevčíka. Hlasitá bývala už dřív, štěkala na lidi příchozí do bytu - místní i návštěvy - ale vždycky jen chvilku, pak se zklidnila, ale v poslední době se však déLKA štěkání a "otravování" prodlužuje na neúnosnou míru, což v kombinaci s mým pokročilým těhotenstvím vytváří dost neurotickou atmosféru na obou stranách. Jinak je moc hodná a spíš i bojácná a na nás citově závislá. Už teď mám z toho "hadr na hlavě" a mám obavu z toho jestli mimi nebude z toho hluku nějaký špatný - před porodem i po porodu. Taky vůbec netuším, jestli si starý pes může zvyknout na mimino, aby nedělala další naschvály ze žárlivosti třeba.
Tak bych se chtěla zeptat, zda lze takto starého psa nějak usměrnit alespoň k tomu, aby svůj zlozvyk alespoň omezil. Ví, že to nesmí, ale stejně musí mít tzv. "poslední slovo" a žádná dosavadní rada od ostatních pejskařů nepomohla.

jak jste to řešili doposud?

nejdřív počkáme aby si příchozího přivítala, představujeme ho radostným hlasem aby viděla že to je vítaná návštěva, když už je to moc, tak
důrazným Stačí, ale stejně ještě nějakou dobu trvá než se zklidní (dřív párkrát štěkla a zklidnila se), no a když se jí někdo opravdu nelíbí (ječí jak na lesy, vrčí a plete se pod nohy - naštěstí nekouše, ani když ji napadne jiný pes), tak ji prostě šoupnu za dveře do pokoje, kde má druhý pelech (přinejmenším aby se návštěva mohla zout), ale to se zas urazí a je děsně ublížená a zpravidla něco rozkouše nebo schová - to dělá i když ji necháme samotnou doma . Dřív tohle sice stačilo, ale teď už nereaguje skoro na nic - zkoušeli jsme pamlsky, zkoušení se známou osobou, která jakože přijde, plácnutí novinama a zavřená ve vedlejší místnosti vydrží ječet třeba půl hodiny. Jinak povely ostatní chápe bez problémů, už má sice trochu problémy s ryhclostí reakce na ně, ve stylu "no jo furt, dyk uz jdu, když to musí bejt" ale venku s ní není problém. Ale vždycky ten cirkus když někdo prijde, to uz je fakt děsný. Kdybychom bydleli v rodinnym domku, tak by to ještě tak hrozny nebylo, ale v činžáku jsem na nervy ještě navíc z toho, že sousedi z toho dvakrát nadšený nejsou.

Vôbec by som ju nezapájala do diania, pokiaľ bude nejak blbnúť, takisto by som jej správanie nezastavovala len príkazom stačí, ale tým, že by som od nej chcela splnenie povelu, ktorý jej pomôže si dať emócie pod kontrolu. Až po tom, keď to zvládne, by som povolila kontakt s návštevou. Chce to prekonať blbý pocit, že sa hneď vo dverách naplno nevenujete návšteve, ale psovi a dať si čas na to, že sa situácia bude odvíjať ďalej podľa toho, ako sa správa pes. Ideálna návšteva si nebude všímať psa, kým sa nespráva inak, ako by sa mal. Plácnutie novinami a zatvorenie do inej miestnosti sú riešenia len podľa ľudskej logiky, psovi buď nič nepovedia, alebo ho rozhodia ešte viac, preto sa situácia zhoršuje. Strach, prípadné vynucovanie si pozornosti sa dajú riešiť až so psom, ktorý vás vníma.

Dobrý den,
Chtěla bych se zeptat, jak lze (a jestli vůbec) naučit starého psa (14let) chování k malému dítěti. Za celou dobu jeho života se dětmi setkával jen zřídka, ale nikdy s miminem, které začíná běhat a těžko se mu bude vysvětlovat, že na pejska se nesahá atd… Nejspíš mi řeknete staré dobré pořekadlo „starého psa novým kouskům nenaučíš“, ale i tak mě zajímá Váš názor. Ještě pro Váš přehled, pes je kříženec jezevčíka a nějakého křížence, je menšího vzrůstu (12 kg), od matky byl odebrán příliš brzy (5 týden, jinak by nepřežil) a tak nemá ani základní formy psího chování (hárající fena mu nikdy nic neříkala, neví jak se chovat ke štěňatům…). Vlastně vše odkoukal od nás lidí. A navíc je hrozně závislý na mojí mámě. Obávám se, že taky bude hrát největší roli žárlivost a on malé mimino nepřijme jako dalšího člena rodiny. Lze tomu nějak pomoci, aby ho alespoň přijal???
Děkuji a hezký den Jana K.

Dobrý den :)
Ráda bych se zeptala na váš názor....když si majitelé psa přinesou domů miminko, hodně psů prý zaujme postoj ho za každou cenu ochraňovat. Je to dobře nebo špatně? Děkuji :)

Vaše dieťa ochraňujete vy a vy aj určujete, aké právomoci zveríte v tomto smere vášmu psovi.

když jsem si přinesla z porodnice dcerku bylo mému bullterierovi patnáct let, byl už hluchý a slepý a do té doby to byl rozmazlený jedináček:) bylo až neuvěřitelné jak ji hned přijal za svou, když brečela ošetřoval ji, nosil jí všechny své hračky a když začla v roce běhat trpělivě jí dělal oporu i když sám byl rád že stojí. Jedinkrát se nestalo že by zavrčel, a když lezla chodil neustále s čumákemn u země aby jí cítil a nezašlápl...od začátku jsme vlastně ani nedělali žádnou změnu, všude byl s náma i on, pořád byl stejným členem smečky ve které jen přibyl jeden páníček.