Rudolf Desenský - Artemis

praktik v oboru psychologie psů,

behaviorismu a poruch chování

 se specializací na výuku lidí v převýchově psů

Rudolf Desenský - Artemis - psycholog psů, Jody, Anča,Kerina, Belíšek, Jasa, Bája, Baddy a Fredy

 Největší mé hobby je náprava sebevědomí bázlivých, vystrašených a plachých psů, kde jsou mými učiteli samotní vlci

dalším koníčkem jsou všichni nezvladatelní psi, o kterých se tvrdí, že už nejdou převychovat. Když k nám přijedete, většinou nepoznáte, proč který pes přišel.
Vždycky stojím a budu stát na straně zvířat, i kdyby to mělo být proti lidem.

       TV relaci ze dne 17.10.2005 SK televize JOJ pořad Črepiny můžete vidět zde      

       Hodinový záznam live vysílání slovenského rozhlasu z března 2007 můžete   
  slyšet zde  

       Úspěšný TV pořad Všechnopárty s Karlem Šípem ze dne 4.3.2008 můžete vidět zde      

Poslední roky se věnuji rozšíření vzdělání a praxe v prospěch psů

Jeden z pěti diplomů UNIVERSITY OF INTEGRATED SCIENCE of CALIFORNIA a Advanced Tachyon Technologies International,

tento certifikát je za absolvování seminářů a praxe v celostní medicíně léčitelství energií Tachyonu,

které se několik let věnuji výhradně u zvířat. V r.2008 jsem absolvoval naposledy úroveň 3.01

Diplom za školící kurz v Bowenových masážích, jež provádím specielně u psů

Rudolf Desenský (37): Krotím psy zabijáky

(Nedělní AHA červen 2007)

 

Z kavkazského »pastevce« Sata udělal Rudolf Desenský během jednoho dne oblíbeného »plyšáčka«.

Žije v ústraní se smečkou psů, ovládá řeč vlků a nemá důvěru k lidem, co přehnaně rozmazlují své čtyřnohé miláčky. Rudolf Desenský (37), zvaný Artemis, se rozvedl, vzdal většiny výhod civilizovaných lidí a na samotě Ovčáry poblíž Jesenice u Prahy vrací do života lidmi odepsané psy. Zvyšuje sebevědomí těch bázlivých, krotí zlé a útočné, ze zabijáků dělá neškodné plyšáky. Proč?

Míval jsem na psy alergii

Měl tak silnou alergii na psy, že stačilo pouhé pohlazení, aby skončil v nemocnici. Situace se od základů změnila v době, kdy se vyučený hodinář oženil a s manželkou chtěl koupit zahradu. Tenkrát ho prodávající pozemku postavil před krutou volbu: buď koupí pozemek i se psem, nebo pes skončí v sousedově guláši. „Řekl jsem mu, ať ho tam nechá. Do půl roku jsem se z alergie dostal a práce se psy mě začala bavit,“ vzpomíná na klíčový moment svého života Rudolf. Pak měl najednou psy dva. Lidé mu totiž přivedli druhého psa v domnění, že mu ten jeho utekl. Následovalo štěně, které mu později ubili lidé, kteří cvičili psy na kšeft jen proto, že jim ho nechtěl prodat. Ale to už Rudolf psům postupně zcela propadl…

Získal jsem psí přátele,ztratil manželku

Rudolf se kvůli psům dokonce rozvedl. Prý mu to ale nevadí, našel totiž nový smysl života. Sháněl knihy, chodil na cvičák a získával zkušenosti v praxi. Dnes mu lidé vodí psy, které by nechali jinak utratit, nebo žádají o radu, jak s nimi zacházet. „Teď mám všechny psy, které chci, hlavně ty zlobivé a vyvrhele, jako jsem býval kdysi já. Možná proto si s nimi tak rozumím,“ říká muž, který se roky učil řeči vlků. Tu prý úspěšně využívá i v komunikaci se psy. »Popovídá« si ale i s opravdovým vlkem, mezi smečkou jeho psích kamarádů se totiž pohybuje i karpatský vlk.

Jeden pes mě potrhal

Rudolf žije v obklopení smečky, která na první pohled vypadá děsivě. Respekt budí hlavně mohutný kavkazský pes Sato, který skončil v ovčárském azylu jako nenapravitelný zabiják psů. Teď vychází se všemi a jeho současný pán o něm mluví jako o plyšáčkovi. Jeho převýchova prý Rudolfovi trvala pouhý den! Psy, kteří napadali lidi, má Rudolf podle svých slov srovnané za tři minuty, a po dobrém. Takový, který by s ním nakonec nebyl kamarád, údajně neexistuje. Vlastně jeden takový byl. „To jsem byl ještě mladý a hloupý. Paradoxně to byl novofoundlandský pes, záchranář, který má tahat tonoucí z vody. Patřil jednomu rádoby »specialistovi« na převýchovy, který z něj udělal bojovníka. Nečekal jsem to a výsledkem bylo, že mě vláčel deset minut po zemi. Jenom na předloktí pravé ruky jsem měl padesát dva děr a na rukou a na nohou dohromady stovku dalších. Ve čtyřech lidech mě na chirurgii šili dvě hodiny. Za psem, který mě napadl, jsem chodil do útulku, kam ho převezli, ale úřady rozhodly, že bude utracen. Mrzí mě to, protože jsem ho chtěl. Postupně jsme se totiž spřátelili,“ vzpomíná na jediného psa, který ho kdy dostal na záda. „Vážím si ho, protože zaútočil čelně, měl na to, a to ctím,“ dodává.

Ze zabijáka beránek

V útulku se počet čtyřnohých obyvatel mění, nejvíce jich tu žilo dvaačtyřicet. V současné době je jich kolem dvacítky, ale jen jeden stále nemůže do smečky. Tím nepřizpůsobivým psem je kříženec československého vlčáka s německým ovčákem Benem, který terorizoval celou rodinu. Toho si prý nikdo nevezme a on kromě Rudolfa pro změnu nikoho nechce. Zato fenka, která pokousala sedm lidí, je teď jako beránek a se svým současným páníčkem se »pusinkuje«. „Když ji sem přivezli, okamžitě se na mě vrhla, ale teď je v pohodě. Zlá byla ze strachu. Na vině je vždy pán a výchova. Lidé nechápou, že rozmazlováním přehazují myšlení psů úplně jinam. Neuvědomují si, že to není člověk! Polidšťují je a myslí si, že pes rozumí tomu, když dostane přes čumák za něco, co udělal před dvěma minutami. Tak to ale obvykle není. My máme depky z minulosti, pes však žije v reálném čase,“ vysvětluje psí šaman Rudolf Desenský.

Azyl pro odepsané psy

Se psy, kteří napadli člověka, si svérázný muž poradí během tří minut. „Podívám se mu do očí a jdu proti němu takovou silou arogance, že to raději vzdá. Řeším to psychologickým nátlakem, protože tolik síly na cizím území v sobě žádný pes nemá. Snažím se z nich udělat kamarády. Ztřískat psa znamená bát se k němu otočit zády,“ říká Rudolf, jehož nejzákladnější finta je i znalost vlčího jazyka. Kdysi se učil od vlčice, nyní chová karpatského vlka, který žije ve smečce s ostatními psy. „Je to obrovská deviza, kterou nelze předat. Čtu jejich myšlenky, znám jejich problémy a ty se snažím naučit i lidi,“ dodává. Ti, kteří vyhledávají jeho pomoc, se dělí do dvou skupin. Jedna potřebuje poradit, druhá již všechno vzdala a chce se svého psa nějakým způsobem zbavit, aby ho nemusela utratit. Takové si ve svém azylu nechá, dá je dohromady a potom jim hledá nové páníčky. Pokud možno moudřejší, kteří si neberou psa pouze jako hračku.

Rudolfovy rady

• Co dělat při napadení psem?
  „Nemávat rukama, nápřah je první signál, který donutí psa vystartovat. Dám ruce do kapes, postavím se bokem a čekám. Nadechnu se, vydechnu a snažím se zachovat klid. Pes dokáže vycítit hladinu adrenalinu. Adrenalin strachu mu signalizuje, že po nich jdete. Psi většinou neútočí na nepohyblivý cíl. Kořist je to, co utíká, obzvlášť, když to vříská.“
• Jakého psa si vybrat?
  „Každý pes je obrazem svého pána. Proto by měl každý při výběru psa myslet na svou povahu. Kliďas by si měl vybrat klidného, ne protiklad. Problémy nastanou, když si vyberete psa, který vaší povaze nebo způsobu života neodpovídá. Například tramp si obstará na vandry buldočka, který se hned zadýchá. Lovecký pes je zase nevhodný do malého bytu.“
• Kteří psi jsou nejvíce nebezpeční?
  „Není to rasou, ale mírou rozmazlenosti. Nad jezevčíky, kteří někoho pokousali, většinou každý mávne rukou. Pokud je to ovčák, rázem je z něj nebezpečná šelma a běda, když někoho pokouše jeden pitbul z tisíce. Německých ovčáků jsou čtyři pětiny, zbývající pětina jsou ostatní plemena. Když to přepočítáme na procenta, nejvíce úrazů je od dobrmanů a kokrů. Ti se s tím moc nemazlí.“

Autor: Jaroslav Benda
Foto: Jaroslav Benda

3.6.2007

Rudolf, vůdce smečky (Nedělní Blesk červenec 2006)

Léčí duše psů a teď už i koní.

Nevypadá jako pes. Ba ani jako vlk, přitom vlky obdivuje ze všeho nejvíc. Vypadá jako člověk a uvažuje jako vlk. Ale strach kolem sebe nešíří, to vůbec ne. Zachránil stovky takzvaně agresivních psů před utracením. Nesčetněkrát ho kousli. Jak zareaguje on? Kousne je taky. Povalí krvežíznivou bestii a zahryzne se jí do čenichu. Žije na samotě se svou smečkou.

Psí psycholog Rudolf Desenský (36) se rozvedl už dávno. Jak také jinak. Žen, které by se vysloveně třásly na trvalý pobyt na samotě Ovčáry poblíž obce Křížkový Újezdec, není patrně mnoho. Navíc by zde nesídlily v rodinné vilce, nýbrž ve stavební buňce s koupelnou leda tak v nedalekém rybníčku. Jaká zima tady musí být v zimě, na to se člověku nechce ani myslet. Ani současné vedro neučiní ze zmíněné samoty zemský ráj to na pohled.

Smečka nehodlá svého vůdce opustit ani na vteřinu, a tak si povídáme v těsné blízkosti mnoha velikých a očividně spokojených psů, desítek zběsile bzučících much a také dvou obrovských koní, jejichž sliny mi zvolna tečou na oděv a nemilosrdně rozmazávají poznámky v notýsku.

Psí psycholog nepůsobí jako cvok. Rozhodně si ho nepředstavujte jako nějakou nemytou trosku. Mluví tiše, stručně, jasně. Lidi k životu potřebuje buď jen málo nebo vůbec. Koho nesmírně obdivuje, jsou vlci. "Baví mě, když se otočím a zjistím, že mám vlka přímo za sebou," konstatuje suše.

To se ovšem zde u Prahy nestává každý den, za vlky se musí cestovat: "Momentálně si hraju s vlky na Slovensku, lezu za nimi do nory. Vůbec se jich nebojím a vůbec nic po nich nechci. Chci jen, aby se mě nebáli. Učím se od nich. Moje učebnice se netisknou, ale žijí v oborách, mají čtyři nohy a jeden ocas. Vlk používá starší a původnější jazyk, psi už nemyslí přírodně, neumí se tolik radovat, furt se po nich něco chce."

Rudolf Desenský považuje právě vlka za jedno z nejdůslednějších zvířat, které vždycky ví, co chce, ihned to realizuje a hlavně se umí radovat a být spokojené.

Holku vzala voda

Kdysi chodil s holkou, která měla dům, zahradu a německého ovčáka. To byl jeho první pes. Dům, zahradu i holku dávno vzala voda, ostatně baráky a peníze považuje Rudolf Desenský za nadbytečný balast, vášeň pro psy zůstala: "Přešel jsem na nevyrovnané, bázlivé a nestabilní psy. Půl roku nebo taky rok jsem je dával dohromady. Původní profesí jsem hodinář, proto ta trpělivost. Nedělám to silou, snažím se psa si získat, ukážu mu nezbytnou část síly. Dokud se nezakousne, nezjistí, že umím kousat. U ochranky jsem se naučil sebekontrole a nenávidět zbraně a agresi. Mám raději klid, pohodu, vyrovnanost. Učím to lidi, aby to zas učili své psy."

Psi lidem nerozumějí, protože lidé jsou nedůslední. Ne tak psí psycholog: "Povel řeknu jenom jednou, nebudu ho opakovat. Napomenu, varuju, přitlačím. Nedopustím, aby psi řešili zbytečnosti, ty unavují a stresují." Na pozemku žijí zvířata ve vzájemné pospolitosti. Stalo se, že beránek žral granule z misky, jejíž vlastník-polovlk na něho pokojně hleděl.

Většině z přítomných psů hledá pan Desenský nové majitele. Hafani se dostali do průšvihu, on je naučí nepoužívat zuby a agresi a poté je předává správným lidem. Pes si je sám vybere: "Vidím na psovi, že je s tím člověkem v pohodě. Někdy váhám a lidi si prověřuju, někdy mám do týdne psa zpátky," podotýká léčitel psích duší, který už léčí i koně. Ze začátku se ho bál, je to kůň jak hrom. "Strach jsem odboural, dohodli jsme se spolu, pořídil jsem mu kamaráda. Koňskýmu jazyku nerozumím, jsem samouk, pozoruju a přizpůsobuju se."

Největší překážka - lidé

V poslední době ho potrápil smutný příběh jednoho ze psích svěřenců, který putoval s novou majitelkou až do Švýcarska. "Paní porušila několik pravidel," vzpomíná zachmuřeně. "Pes má mít košík a dlouhé vodítko. Paní zapomněla a psa to stálo život. Pokousal bratra jejího partnera. Na ni a na partnera byl zvyklý, další adaptace chvíli trvá. S tím psem jsem strávil rok a půl života, byl součástí smečky, spal se mnou v posteli. Největší překážkou v mé práci se psy jsou lidi. A jejich nedůslednost." Se zlem zvířat prý umí pracovat, protože zlo do nich zaseli lidé. Se zlem lidí si poradit neumí: "Lidé bojují sami se sebou, do toho se nenechám zatáhnout," vysvětluje. A taky že nenechal: má svou smečku, nyní ji tvoří on a sedm psů, a i ti už dovedou vychovávat nováčky: učí je radovat se, lovit myši, honit motýly a jiné skvělé věci, které by měl dělat každý pes.

Ostatní zdejší hafani by měli být po převýchově schopni odejít do jiné rodiny a chovat se podle nových pravidel. "Všechny si je nechat nemůžu," říká Rudolf Desenský zkroušeně. "Rád bych měl smečku svých dvou stovek psů, ale to nejde." Potlačit agresivitu u zvířat už je pro něj příliš snadné, zvládne to během několika minut a rád to přenechá jiným, mladším následovníkům. Do budoucna se hodlá zaměřit na strachové a jiné fobie zvířat, zvedat jim sebevědomí a naučit je žít v klidu a harmonii. "Věřili byste," kroutí zděšeně hlavou, "že kousíček od Prahy žijí lidé, kteří chtějí utratit psa kvůli tomu, že se to zvíře bojí? Za to ho chtějí nechat zabít. To nikdy nepochopím."

A další špatná zpráva: Rudolf Desenský a jeho psi se ze samoty co nevidět postěhují. Musí ustoupit golfovému hřišti. Těch už začíná být pomalu nadbytek. Zatímco ušlechtilý podivín a léčitel psích duší je jen jeden.

Autor: Eva Michorová (29. 7. 2006)

    Rudolf Desenský                       Léčí už i koně                             Rudolf Desenský se snaží 

                                                                                                     vychovávat mladé nástupce

           Agresivní pes                      Z agresivního psa rázem udělá

                                                                                   dobráka

Polepšovna pro psy

Otevřeně říká, že má radši vlky než lidi.

 Psí psycholog RUDOLF DESENSKÝ

dobrovolně žije v nuzných podmínkách

 ve stavební buňce na kraji lesa.

 Na samotě převychovává nebezpečná zvířata, která svými tesáky zaútočila na člověka.

Krotí čtyřnohé zabijáky
Agresivním a týraným psům se věnuje už sedmnáct let. Během té doby napravil přes 1800 psychicky narušených jedinců a zachránil je tak od téměř jisté smrti. "Utrácet nebezpečné psy je škoda, dokážu z nich udělat kamaráda, který s vámi bude spát v posteli," tvrdí Rudolf Desenský .

"Pes se nerodí jako zabiják, udělali ho z něj lidé. Sleduju zprávy, a když slyším, že někde pes napadl člověka, snažím se, aby se dostal ke mně na převýchovu." K nápravě pokřivených psích duší používá svéráznou, leč fungující metodu. Chodí po čtyřech, vrčí, štěká a kouše! Agresivního psa, který se nechce podvolit, jednoduše povalí na záda a porafe ho na čumáku. "Jedině tak mě uzná za vůdce smečky a já pak můžu začít s jeho nápravou," říká muž, který si místo relaxační hudby pouští nahrávku vlčího vytí.

Šili ho dvě hodiny
Vyučený hodinář by dnes opravu titěrných strojků už nejspíš nezvládl. Ruce má plné jizev a chybí mu kus prstu. Převýchova čtyřnohých zabijáků je totiž práce, při níž jde o život. "Kolikrát jsem byl pokousaný, to se už nedá ani spočítat. Běžné rány si šiju sám, mám pod postelí kufřík s chirurgickým nádobíčkem. Kdybych měl chodit s každým kousnutím k doktorovi, tak tam sedím pořád."

Párkrát už ale jeho život visel na vlásku. Ve své péči měl například 85kilovou tibetskou dogu, která tolik toužila po jeho krvi, že skoro vybourala dveře od místnosti, ve které se kynolog musel schovat. Nakonec bestii zvládl, teď je prý mírumilovná a spokojeně žije se svými novými pány. Nejvážnější zranění mu ovšem způsobil zuřivý rotvajler.

"Byl to první pes, který mě dostal na lopatky. Měl jsem tehdy popálené ruce a nedokázal jsem ho udržet. Rval ze mě maso takovým způsobem, že mě pak na chirurgii dvě hodiny šili. Doktoři si mysleli, že jsem se pobil s medvědem, nadělal do mě díry hluboké tři centimetry. Jen mezi zápěstím a loktem mi napočítali na padesát kousanců," vzpomíná Rudolf Desenský. Převýchovu zdivočelých psů ovšem nevzdal ani po tomto děsivém zážitku. Prý ho to ani nenapadlo.

Zvládla cestu metrem
Touha zachraňovat nezvladatelná zvířata ho už stála hodně. Manželka s ním nevydržela a utekla mu. "Ženě se nelíbilo, že jsem měl psy radši než ji. Teď jsem šťastně rozvedený." Jeho svérázné výchovné metody jsou trnem v oku mnoha lidem, několikrát byl nařčen, že psy týrá. Kvůli problémům se sousedy, kteří měli strach z jeho svěřenců, se často stěhuje. "Udávali mě na úřady, pořád ke mně chodily nějaké kontroly," stěžuje si.

Zakotvil na samotě u vesničky Křížkový Újezdec poblíž Prahy a doufá, že už bude mít klid. Podmínky, ve kterých žije se svou psí smečkou, jsou velmi skromné. Obývá stavební buňku, obejít se musí bez tekoucí vody a topí si v kamnech. "Až budou peníze, zvelebím to tady," plánuje. Do kapsy má dost hluboko. Do práce nechodí, všechen čas věnuje psům. Žije jen ze sponzorských darů a peněz, které čas od času utrží za výcvik.

V jeho smečce je momentálně nejnebezpečnější fena šarplaninského ovčáka Savage. Před několika měsíci ji někdo uvázal u psího útulku v Havlíčkově Brodě. Tamní zaměstnanci z ní měli takový strach, že jí šest týdnů nesundali z tlamy náhubek. Před utracením jinak zdravou fenu zachránil až Rudolf Desenský. "Když jsem Savage převážel, zuřila tak, že autem o metr pohnula. Zavřel jsem ji do kotce a několik nocí jsem k ní chodil spát. Asi třikrát se mě pokusila zabít, vyříkali jsme si to spolu a teď si s ní můžu dělat, co chci. Dokonce jsem ji vzal na výlet do Prahy, bez problémů zvládla cestu metrem. O samotě bych vás s ní ale radši nenechal."

Vlčice vzdorovala 4 roky
S kynologií začal jako šestnáctiletý chlapec, kdy si pořídil prvního psa, německého ovčáka. V té době prý trpěl těžkou alergií na psí a kočičí srst. "Stačilo, abych psa pohladil, a hned jsem opuchl a spustila se mi rýma. Díky každodennímu styku s alergenem jsem se ale postupně vyléčil," tvrdí. Výcvik ho začal bavit tak, že svého času trénoval psy pro armádu a policii.

"Pak se ke mně dostala zbídačená vlčice. Komunikace s ní byla úplně jiná než se psy, trvalo mi čtyři roky, než jsem ji zvládl. Otevřela mi oči, díky ní jsem začal převychovávat problémové jedince na základě chování okoukaného od vlků. Když na mě pes cení zuby, dělám to taky, když se chce mazlit, dám mu lásku," líčí Rudolf Desenský své netradiční výchovné metody. Na první pohled sice muž, který se plazí po zemi a vrčí, působí dost zvláštně, několik stovek psů se však díky němu vrátilo do normálního života.

převzato z časopisu RING (Eva Gelatková)

hledáte něco speciálního pro vašeho miláčka?
najdete to právě zde

nákupem po kliknutí na tuto ikonku

nám přispějete na naše pejsky

	HN.IHNED.CZ, 11.3.2005
Zabijákem se pes nerodí Krotí čtyřnohé bestie. Během dvaceti let jich svéráznou metodou napravil víc než dva tisíce. "Musíte se stát psem," říká Rudolf Desenský. Leze po čtyřech, vrčí a štěká. Psy, kteří se nechtějí podřídit zákonu smečky, povalí na záda a kouše je do čumáku. Když má volnou chvilku, pouští sobě i psům vytí vlků.   Za plotem zahrady zběsile štěkalo několik velkých psů. Rudolf Desenský (36) si jich příliš nevšímal, ani je neokřikoval. Než došel k drátěné bráně, aby nás pustil dovnitř, vrhl se k zemi a obratným chvatem otočil na záda psa nápadně připomínajícího šedivého vlka. Jeho tvář se ve chvíli těsně dotýkala zvířecího čenichu. Desenský vycenil zuby, hlasitě zavrčel a nakonec šeptl psovi několik slov. Huňatý šedivák zůstal jako zkoprnělý. Potom se rychle vymrštil na všechny čtyři a pokorně následoval svého pána. "Už můžete dál, "zval do zasněžené zahrady Rudolf Desenský. "Jen jsem psovi připomněl, koho musí poslouchat a kdo je tady pánem." Učila ho vlčice Zvířata se uklidnila. Stačily jen pohledy, syknutí, grimasy nebo nenápadná gesta "pána smečky" a poslouchala jako naprogramovaná. "Ten pes, co vás tak vášnivě olizuje, je Fredy, převychovaný zabiják," upozornil Desenský. "Nedávno třikrát napadl a vážně zranil děti i dospělé. Umí zlomit vaz a nejsem si jistý, jestli by to nechtěl ještě někdy zkusit." Vstoupili jsme do vyhřáté, stroze zařízené maringotky: Kamna, pohovka, stůl, hárající fena křížence vlka a německého ovčáka, dvě židle, dřevěné křesílko, umělohmotné kanystry s vodou, umyvadlo a počítač. Tady na samotě Ovčáry, v poli kousek od Prahy, bydlí už víc než rok. sám, jen se smečkou psů. Jsou u něho v polepšovně. Skončil tu po několikaletém stěhování z místa na místo v Děčíně a Brně. "Moje výchovné metody vadily mnoha sousedům, kteří měli strach ze psů," říká Rudolf Desenský. "Udávali mě na úřadech, že je týrám. Jedna kontrola střídala druhou a mě to strašně otravovalo život. Musel jsem vysvětlovat, ne vždycky se mi povedlo úředníky přesvědčit. A tak jsem se stěhoval. Poslední rok jsem na Ovčárech." Jinou práci než starost o zvířata Desenský nemá. Pejskaři, kterým pomůže s převýchovou psů, mu zdarma vozí krmení, anebo mu uvaří svíčkovou s knedlíky, aby měl co jíst. V polích má zatím klid. Jen jeden místní myslivec se nechal před časem slyšet, že psy postřílí, pokud se dostanou za plot zahrady. "Žiju jen pro psy, skoro dvacet let jsou mojí rodinou," říká Desenský. "Když mi bylo šestnáct, vzal jsem si na převýchovu německého ovčáka. Byl agresivní, neposlušný. Můj soused v Děčíně ho chtěl na guláš. Řekl jsem si, že zkusím psa polepšit. Byl jsem ovšem silný alergik na psí srst. Když jsem zvíře pohladil, musel jsem si třikrát po sobě umýt ruce v horké vodě. I tak jsem za chvíli otekl a začal se dusit. Sháněl jsem knížky, abych věděl, jak mám cvičit psa bez pohlazení. Za dva měsíce mě ovčák poslouchal nejenom na slovo, ale reagoval i na posunkové povely a grimasy. V té době jsem nevěděl, jak toho psa ovládám, ale bylo to o vnitřních pocitech a já jsem cítil, že mi to jde." Pak si Desenský vzal na převýchovu hladovou a týranou vlčici. Čtyři roky mu trvalo, než ji zvládl. "Za tu dobu mě naučila pradávnou řeč psů, která mi později pomohla zvládat problémová zvířata. Není složitá. Když na mě pes třeba vycení zuby, musím to udělat taky, když se chce mazlit, dám mu lásku, když mě kousne, nemilosrdně mu to vrátím," popisuje své výchovné metody. Bez křiku a bití Rudolf Desenský je vyučený hodinářem. Opravu strojků by dnes už jen stěží zvládnul. Jeho ruce jsou plné jizev, chybí mu kus prstu. Převýchova čtyřnohých zabijáků je práce, při které jde o život. "Mám na sobě tolik jizev, že se nedají ani spočítat," říká. "Bylo to hlavně na začátku, než jsem se naučil se psy mluvit. Pro případ, že by se to stalo dnes, mám tady, pod pohovkou kufřík s lokálními anestetiky a různými druhy šití. Sám jsem si několikrát rány sešil. Dnes se mi to už nestává, vím, co můžu od psů čekat." Znalec psích duší otevřeně přiznává, že měl i několikrát namále. Nerad vzpomíná například na novofoundlandského psa, kterému se podařilo - jako jedinému - dostat ho na lopatky. "Vůdce smečky" potrhal tak, že chirurgové v nemocnici měli dvě hodiny práce se šitím několika hlubokých ran. Jen mezi zápěstím a loktem napočítali víc než padesát kousanců. Pak to byl rotweiler Ogar, který mu naštípnul prst. Šílený byl i kavkazský pastevecký pes Ascot nebo pětaosmdesátikilová tibetská doga, která vybourala zárubně i dveře od místnosti, ve které se musel Desenský schovat. Osudy nejagresívnějších psů by vydaly na knihu. Nechyběl by v ní ani pes, který před lety utekl z "čáry". Byl vycvičený na lov lidí prchajících přes hranice! "Recept na to, jak zvládnout zlé a kousavé psy, je v podstatě jednoduchý - musíte se stát psem," tvrdí vážně Rudolf Desenský. "Snažím se myslet jako oni, ne jako lidi, protože psi naše myšlení moc nechápou. Aby mi rozuměli, snížím se na jejich úroveň a lezu po čtyřech. Vrčet začnu až ve chvíli, kdy oni zavrčí na mě. Můj hněv při potyčce musí být přinejmenším stejný jako hněv psa. Pro mě neplatí nic jiného, než si to vyříkat na zemi, z očí do očí. V zuřivé scéně mu jeho jazykem sdělím, že pokud se nezmění a nezačne poslouchat, tak ho ohrozím. Musím ho přesvědčit, že jsem pes a k tomu ještě jeho vůdce, který ho chce sežrat. V ten moment se zvíře zlomí. Ve finále mě začne milovat za to, že ho chrání silnější pes. Pokud se bude chtít znovu prát, pak může, ale jenom se mnou, ne se psy ve smečce!" Léčebné metody Rudolfa Desenského jsou svérázné, ale zabírají. A tak se z krvelačných bestií v polepšovně postupně stávají domácí mazlíčci, kteří se v drtivé většině dají převychovat. Jakou má pes duši "Pes se nerodí zabijákem," tvrdí Desenský. "Na začátku každého kousnutí nebo napadení člověka je vždy citová úzkost zvířete, špatná výchova a zacházení. Když jsme spravedliví, pes to ocení a je ochoten pro nás udělat cokoliv. Hlavně se nebojí. Když se ale člověk přetvařuje, zvíře to vycítí a začne se bát, protože tyto vzorce chování člověka jsou pro něj nepřijatelné. A když si není jistý a bojí se, pak může i kousnout." K tragickým případům napadení dětí a žen má Desenský ještě další vysvětlení: "Ti postižení se nemusí psa ani dotknout. Když má člověk strach, stoupne mu v krvi adrenalin a hladina kyseliny máselné. Pes má tak citlivý čich, že ucítí jednu molekulu této kyseliny v krychlovém metru vzduchu. Tak málo mu stačí, aby se během okamžiku dověděl o člověčím strachu. Problém je ale v tom, že agrese a strach mají stejnou hodnotu této kyseliny a pes neumí jedno od druhého rozeznat. Situaci řeší tím, že kousne první. A nebo jiný případ: Když pes uteče majiteli ze dvora nebo ze zahrady, je ve stresu a začnou u něj pracovat instinkty. Chytit někoho za hlavu nebo krk je jedno ze starých vlčích gest. Psovi nedochází, že člověk nemá srst." Zkušený vychovatel psů zmiňuje ještě další možné důvody. Kupříkladu, že pes jen málokdy mění - na rozdíl od člověka - pravidla svého chování. Když je třeba zvyklý na klidný spánek, není možné ho budit výstřely z pistole nebo taháním za ocas. Psovi vadí i to, že někdo v rodině změní zaměstnání, odstěhuje se nebo umře. Zvíře to vnímá jako rozpad hierarchie smečky. Zmatek v hlavě mu často způsobí i narození dítěte. To není žárlivost, ale zvíře dává najevo, že nechce být na posledním místě ve smečce. Když to dospělí lidé tak nechají, pes dítě zařadí na poslední článek. "Pes vnímá i naše vnitřní pocity, které souvisejí kupříkladu s nemocí," dokresluje psí duši Rudolf Desenský. "Často ani netušíme, že jde na nás třeba chřipka, a pes to ví i dva tři dny dopředu. Pozná to z intonace hlasu, do kterého vkládáme určitý pocit. Ten se mění s naší fyzickou i psychickou kondicí. Nám tenhle rozměr úplně uniká, ale pes to vnímá velmi pozorně." Nedělá to pro peníze Rudolf Desenský se otočil na dřevěné židli k malému stolku, na kterém stála rozzářená obrazovka počítače. "Tohle je moje spojení se světem," řekl. "Díky internetu vím, co se kde děje. Když se dovím, že někde napadl pes člověka, okamžitě se snažím dostat ho k sobě, na převýchovu. Beru nejtěžší případy, které v republice existují. Jsou to psi, kteří by měli být utraceni." Za dvacet let Desenský zachránil před jistou smrtí víc než dva tisíce narušených psů. Jednodušší případy opouštějí jeho polepšovnu už po dvou třech týdnech. Problémová zvířata u něho pobývají i několik měsíců, nejdéle však rok. Jsou to nejčastěji hrůzně týraní psi, kteří se bojí lidí natolik, že na ně zběsile útočí. Jen zlomek z nich zůstane v polepšovně na doživotí. Jsou nenapravitelní. Šedý vlček Fredy patří mezi ně. Svérázný vychovatel má dost hluboko do kapsy. Do práce nechodí, veškerý svůj čas věnuje psům. Zkoušel pracovat jako noční hlídač, po nocích rozvážel noviny. Všeho nechal. Žije ze sponzorských darů a peněz, které čas od času utrží za výcvik. "Nemám žádné ceníky, nedělám to pro peníze," říká Rudolf Desenský. "Devadesát procent psů se vrací k původním majitelům, pro zbytek převychovaných zvířat hledám nové majitele prostřednictvím inzerátů. Nikdy bych se nesnížil k tomu, abych je prodával, i když jsou to třeba cenné kusy s průkazem původu. Ale o to pečlivěji si vybírám, komu psa dám." Než si nový pán psa odveze, musí absolvovat několik lekcí u Desenského na Ovčárech. "Naučit lidi zacházet se psy je vlastně hlavní a nejdůležitější náplň mé práce. Za to, že se psi ocitnou u mě, totiž vždycky může člověk," dodává. Vyšli jsme z potemnělé maringotky ven na zasněženou zahradu. Psi radostí běhali jako pominutí. Vůdce smečky udělal nenápadné gesto a mohutná devítiletá fena německého ovčáka přivedla zkroceného vlčka Badyho. Desenský se nad něj sklonil, pravým ukazovákem mu namířil na hlavu, vytřeštil oči a vycenil zuby. Když syknul nezřetelný povel, pes přimknul uši k hlavě a pomalu odběhl. Rituál skončil. "Ono to musí fungovat, Bady půjde do služby k novému pánovi. Sem, do polepšovny, by se už neměl nikdy vrátit." "V zuřivé scéně psovi jeho jazykem sdělím, že pokud se nezmění, tak ho ohrozím. Myslím přitom jako pes," tvrdí Rudolf Desenský. Snímky / HN - Jan Šilpoch: "Když si psi chtějí hrát, hraju si s nimi, když mě kousnou, nemilosrdně jim to vrátím," říká Rudolf Desenský; Rudolf Desenský v maringotce s bernským salašnickým psem, který se ještě nedávno nenechal ani pohladit.
Autor/ři:  Petr Melničuk
více se o mně dozvíte zde   Baddy patřil mezi nejtvrdší oříšky, bývalý majitel k němu dva roky nevstoupil do kotce, dnes je i z něho mazel všech, jako každý jiný zdejší pes   Fredy zvaný též Grázlouš nenáviděl celý svět a lidem se mstil prokousnutím vazu, v současnosti od něho hrozí jen to, že vás ulíže k smrti   z natáčení pořadu "Chcete mě?"   (další fotografie najdete ve fotogalerii)     hledáte něco speciálního pro vašeho miláčka? najdete to právě zde nákupem po kliknutí na tuto ikonku nám přispějete na naše pejsky